Na začátku září oslaví kulaté čtyřicáté narozeniny, ale prvoligovou scénu nehodlá ještě opustit. Bývalý dlouholetý reprezentant TOMÁŠ HÜBSCHMAN se dohodl s vedením Jablonce, že ho s kapitánskou páskou povede i v další sezoně, ve které chtějí Severočeši znovu atakovat přední příčky a také proklestit si z předkol cestu do pohárové Evropy. I proto se jejich kabinou neprohnal takový hráčský průvan, jakému čelil v minulých letních přestávkách kouč Petr Rada, který rovněž o rok prodloužil svoje angažmá na jablonecké Střelnici.

Vzpomenete si ještě na svoje prvoligové začátky?

„První ligový zápas jsem odehrál za Jablonec, kde jsem tehdy hostoval ze Sparty, v „Ďolíčku“ s Bohemkou. Myslím si, že to skončilo remízou 1:1. Měl jsem velkou šanci v závěru utkání, kterou jsem bohužel neproměnil. Proto jsem asi takovou dobu na premiérový ligový gól čekal…“

Vybavuji si premiérový zápas sezony 2001/2002 pod novým trenérem Jaroslavem Hřebíkem v Blšanech, kde jste po fatálních hrubkách v defenzívě se Spartou prohráli senzačně 0:3…

„Tam jsem udělal hrozný kiks, když jsem poslal krátkou malou domů „Blážovi“ (Jaromíru Blažkovi) a namazal tak domácím na laciný gól. V dalším venkovním zápase v Opavě už chytal „Čechíno“, který před sezonou přišel právě z Blšan, a „Blážu“ do branky zpátky v sezoně nepustil…“

Potom ale přišel nečekaný obrat a ve skupině Ligy mistrů jste sehráli dodnes nezapomenutelné partie s Bayernem nebo Realem Madrid!

„Nakopla nás bezbranková remíza v Mnichově, kterou málokdo po našem rozpačitém vstupu do ligy čekal. Měli jsme s Bayernem i potřebné štěstí, za „Čechínem“, který chytil pár šancí domácích, zvonily tyče. Zvládli jsme i další zápasy ve skupině s Feyenoordem i Spartakem Moskva a postoupili s Bayernem. Tehdy se Champions League hrála ve dvou skupinových fázích a teprve po nich přišla ta klasická vyřazovací. Hodně se vzpomíná na náš zápas s Realem na Letné, ale myslím si, že hrál jen to, co potřeboval. Když jsme vyrovnali, tak přidal a zase šel do vedení. Prohráli jsme nakonec 2:3, ale pro diváky to byl určitě krásný fotbal. V Madridu jsme hodinu drželi remízu 0:0, ale během deseti minut jsme dostali trojku, a bylo po nadějích na dobrý výsledek.“

Kdy jste se vlastně přeměnil ze stopera na defenzivního záložníka?

„Ve Spartě jsem kopal stopera, ale v nároďáku se mnou trenér Brückner spíš počítal do zálohy jako s náhradou za „Galase“ (Tomáše Galáska). Zaskočil jsem za něj i na EURO 2004 v Portugalsku poločas proti Německu, kdy už jsme měli jistý postup ze skupiny. V Šachtaru jsem první dvě sezony hrával také stopera, ale když přestoupil Anatolij Tymoščuk do Zenitu Petrohrad, začal mě trenér Lucescu dávat na uvolněný post defenzivního záložníka. Nebylo to pro mě nic nového, hrával jsem ho občas i v mládežnických reprezentacích a potom i v „áčku“.“

Odcházel jste do zahraničí v té době dost brzy – ve 23 letech, a ještě na Ukrajinu…

„Spousta lidí to tehdy nechápala, protože jsem nevyrazil na západ Evropy, jako drtivá většina našich fotbalistů, ale na východ. Od Šachtaru jsem dostal nabídku po EURO 2004 v Portugalsku a záleželo jenom na mě i samozřejmě rodině, jestli ji přijmu. Vyrazili jsme se ženou do Doněcku podívat se, do čeho bychom šli. Oslovil mě fotbalový projekt majitele klubu Rinata Achmetova, který chtěl konkurovat do té doby suverénnímu Dynamu Kyjev. Tehdy přišlo šest-sedm nových hráčů. S odstupem času jsem viděl, že jsem udělal správný krok, že se jeho vize naplnily. Z druhého klubu v zemi se stala jasná jednička. Za těch deset let, co jsem v Šachtaru byl, jsme osmkrát vyhráli ukrajinský titul, k tomu ještě Evropskou ligu a několik národních pohárů. Dohromady to dává osmnáct nebo devatenáct trofejí! Klub pravidelně startoval v Lize mistrů, byl jsem spokojený fotbalově i životně.

Kdyby na Donbase nevypukla válka a Šachtar tak musel Doněck opustit, možná bych tam ještě nějaký další rok strávil. V roce 2014 mi končila další smlouva a dostal jsem nabídku na její prodloužení. Dokonce jsem v červnu ještě odjel s týmem na soustředění do Rakouska, kde mě přesvědčoval k pokračování i trenér Lucescu. Žil jsem tam půl roku bez rodiny, a tak jsem odmítl. I tohle bylo z mé strany dobré rozhodnutí. Krátce potom se totiž klub nuceně přestěhoval do Kyjeva, kde vybudoval nové tréninkové centrum, ale zápasy hrával ve Lvově, potom v Charkově a nyní se o Olympijský stadion v Kyjevě dělí se svým největším rivalem Dynamem! To by před lety nikoho ani ve snu nenapadlo… Bohužel situace na Ukrajině se příliš nelepší, stále se tam střílí. Proto se Šachtar nemůže vrátit zpátky domů do Doněcku, hlavně pro jeho věrné fanoušky je to hodně skličující.“

Asi vás nenapadlo, že budete kopat nejvyšší soutěž ve čtyřiceti!

„Nikdy jsem si nedával takové cíle a hranice, do kdy chci hrát. Fotbal mě baví pořád stejně. Po jarní lize jsme se potkali s Pepou Jindřiškem, hrávali jsme spolu jako mladí kluci před dvaceti lety v Jablonci. Teď je nám dvakrát tolik… S Márou Matějovským, který je o pár měsíců mladší než já, jsme kopávali v reprezentaci. Byli tam i další moji vrstevníci gólmani „Lašty“ (Jan Laštůvka) a „Drobas“ (Jaroslav Drobný), který ale na jaře skončil v českobudějovickém Dynamu. Rok předtím to zabalil i další ligový veterán, a nejen jeho velký kamarád „Sivi“ (Tomáš Sivok).“

Co je ještě zapotřebí kromě zájmu klubu a fungujícího zdraví, abyste mohl v tomhle věku hrát ligu?

„Mít potřebnou výkonnost a taky štěstí, že s vámi počítá bez ohledu na věk trenér. Všechny strany musejí být na stejné vlně – klub, trenér a hráč. Ještě bych přidal jeden důležitý faktor, aby vás stále akceptovalo prostředí spoluhráčů v kabině i na hřišti. Jsem soudný, vím, že jednou okamžik konce přijde, ale nestavím před sebe žádné horizonty. I potom bych chtěl u fotbalu v nějaké roli zůstat. Fotbal není kapela, která pořád jen vyhrává. Musíte skousnout i trpké porážky a nějak se z nich poučit, aby se ze stejných důvodů neopakovaly. S Jabloncem nás čas od času postihnou nečekané výpadky – prohráli jsme doma 0:3 se Slováckem, chytla se na nás jako nováček v minulé sezoně brněnská Zbrojovka a padli jsme i v Příbrami. Jenže potom jsme dokázali rozjet vítězné šňůry několika zápasů, což je mnohem lepší kombinace, než držet série bez porážky a většinou jen remizovat.“

Jak moc fotbal veterána bolí, myslím hlavně druhý den po utkáních?

„S každým rokem bolí víc a víc, na druhou stranu mám už dostatek zkušeností, abych věděl, co si se svým tělem můžu dovolit. Musím prostě dělat kompromisy, a naopak nedělat některé věci, jako když jsem byl mladý. Dny po zápasech jsou náročné i přípravy na ně, ale nechci si slevovat, snažím se odtrénovat všechno jako ostatní. Nemám žádné úlevy.“

Reprezentace skončila stejně jako na EURO 2012 v Polsku ve čtvrtfinále, ale odehrála o jeden osmifinálový zápas víc. Jak se vám na EURO 2020 líbila?

„Příjemně překvapila postupem do čtvrtfinále, kluci měli šanci postoupit i přes Dány do semifinále a tam by si to znovu rozdali s Angličany. S Nizozemci, kteří suverénně postoupili bez ztráty jediného bodu ze skupiny, to nebyl žádný nervák. Zlomem byl chycený nájezd Tomáše Vaclíka, po něm šel ven klíčový hráč „oranjes“ stoper De Ligt a za chvilku v deseti inkasovali. Od té doby se jejich hra rozsypala, nebyli schopni nás dostat pod nějaký tlak, hodně kazili i jednoduché přihrávky a druhý gól Patrika Schicka je dorazil. Přál jsem klukům, aby zopakovali EURO 2004 v Portugalsku, kde jsme ve skupině porazili Nizozemce a potom ve čtvrtfinále Dány. Škoda, že v Baku nechytili začátek. Delaney možná ani při rohu nechtěl jít do šestnáctky, asi ho v tu chvíli něco osvítilo a vyplaval tam úplně volný, takže mohl hlavou přesně zamířit k tyči. Druhý gól do šatny jsme inkasovali z rychlého protiútoku, ale když „Schicky“ hned po přestávce snížil na 1:2, věřil jsem, že můžeme zápas dostat do prodloužení a třeba i do penalt.

Samozřejmě, že se přetřásalo, že jsme měli na to postoupit do semifinále, ale kdyby někdo před šampionátem řekl, že se dostaneme mezi posledních osm mančaftů, tak bychom to brali všemi deseti… Nezklamali ani střídající hráči Barák a „Kadeř“ (Pavel Kadeřábek). Myslím si, že současný nároďák má perspektivu až dalšího šampionátu v roce 2024 v Německu, teď má před sebou kvalifikaci na mistrovství světa 2022 v Kataru. Skončil jen Vláďa Darida, který vždycky odváděl spolehlivé výkony ve středové řadě, ale tady má Jarda Šilhavý v záloze další hráče s potenciálem místo něj naskočit do sestavy. Český nároďák je úspěšný, když je v něm dobrá parta, ve které jeden dokáže na hřišti zaskočit za druhého, kde náhradníci jsou přející, i když nehrají. Opíráme se tradičně o výborné výkony brankářů, což Tomáš Vaclík ve všech zápasech potvrdil. Na EURO jsme opět měli i elitního střelce Patrika Schicka, který byl velmi efektivní. Neslízl smetanu, že by na něj mančaft vyloženě hrál. Většinu šancí, do kterých se dostal, si vytvořil sám a dokázal je proměnit. Znovu výmluvně ukázal svoji kvalitu, že je i na mezinárodní scéně nadstandardní hráčem.“

Oba národní týmy měly společné i to, že v jejich postup fotbalová veřejnost moc nevěřila, a také vnitřní soudržnost…

„Tohle Jarda Šilhavý umí – dát dohromady partu. I když čelil kritice hlavně stoperů, věřil jim a na šampionátu Čelůstka s Kalasem nezklamali. Celý tým směrem do defenzívy podával výborné výkony a nepotkal ho výprask, jaký zažila Ukrajina, když ve čtvrtfinále prohrála s Anglií 0:4.“

Měl jste před šampionátem favorita na evropský titul?

„Věřil jsem Francouzům, ale zklamali mě. Chybělo jim to, co měl náš nároďák – soudržnost a parta. Ze samých hvězd se mančaft nedá postavit. Naopak Italové hráli týmově, fungovala potřebná chemie. Trenér Mancini poskládal tým skvěle, nebyl v něm nikdo, kdo by chodil s frňákem nahoru. Nebál se sáhnout pro hráče i do provinčních italských klubů. Mohl se opřít o výtečného brankáře Donnarummu, zkušenou a nestárnoucí stoperskou dvojici Bonucci-Chiellini, která spolu odkopala snad 360 zápasů, takže má zažité herní automatismy. Titul získali Italové zaslouženě jak herním projevem, tak psychickou odolností, když se ve finále ve Wembley nepoložili po rychlém gólu Angličanů, a nakonec zvládli i penaltový rozstřel podobně jako v semifinále proti Španělům. Nejvíc mě zklamali Turci, kterým EURO vůbec nesedlo, a vypadali při zápasech, jako by se sešli týden předtím.“

Zaujal vás nějaký hráč ve středové řadě?

„I když mě Francouzi jako tým zklamali, tak se mi líbil Kanté, kterému se říká zloděj míčů pro jeho schopnost je odebírat soupeři. Je to ale zároveň konstruktivní hráč, který dokáže míč posunout dál, vyjet s ním. Jorginho nezapřel svůj brazilský původ a neustále dirigoval italskou hru. Překvapil mě i jeho někdejší krajan naturalizovaný Portugalec Pepe, kterého si pamatuji jako velkého provokatéra se zákeřnými zákroky. Na EURO se ale v osmatřiceti představil jako klidný, velmi dobře hrající stoper.“

Jak dlouhou jste měl letos dovolenou?

„Tři týdny, což je docela slušné na to, že se stále k sobě přibližují obě části sezony. Loňský podzim jsme končili dva dny před Štědrým dnem v Olomouci a v půlce ledna se už zase začínalo hrát! Letos bude konec v prosinci jen o pár dnů dřív…“

Na rozdíl od předchozích let ale tentokrát kádr až na Ivana Schranze, který přestoupil do mistrovské Slavie, zůstal pohromadě. Může tento stabilizační faktor sehrát roli v předkolech evropských pohárů, které vás čekají a z nichž Jablonec nikdy nepostoupil do základní skupiny?

„Uvidíme, byl to jeden z cílů, aby se neopakovaly předchozí letní přestávky, během nichž odcházeli nejlepší kluci do Sparty nebo do Slavie, odkud pak přišli tři-čtyři hráči na hostování. Teď přestoupil do Edenu pouze Ivan Schranz, jeho góly nám budou chybět, ale na druhou stranu se tenhle transfer vyřešil dobře i pro Jablonec, protože zůstal natrvalo Jarda Zelený, který je po svém podzimním přesunu do stoperské dvojice pilířem naší defenzívy. Vnesl do ní klid a rozehrávku odzadu, protože má fotbalový přehled. Trenér nemusí skládat úplně novou obranu, když v nedávné minulosti odešli Lischka, Holeš, Břečka, Hanousek, Jugas, snad jsem na někoho nezapomněl, a zůstal mu jediný bek. Takhle nesehranost se pak projevila především v předkolech Evropské ligy, ze kterých jsme vypadli. Doufám, že teď to bude lepší.“

Pondělní los vám přisoudil poraženého z duelu vicemistrů svých zemí - buď Celtic Glasgow, nebo dánský Midtjylland!

„Na výběr jsme už před losem neměli zrovna snadné soupeře. Ale hrát a vyhrát se nechá s každým, jak jsme se o tom sami přesvědčili v obráceném gardu, když jsme byli považovaní za papírového favorita postupu… Teď jako favorit nebudeme. S losem jsem tak nějak plus mínus spokojenější, že nám přišla tato dvojice. Jak Celtic, tak Midtjylland se v minulé sezoně střetli se Spartou a Slavií, takže i těchto zápasů se můžeme svým způsobem poučit, co nás asi od nich čeká. Na stadionu Celtiku jsem osobně hrál. Když byl plný a nastupuješ na hřiště, bylo to hodně elektrizující. Je hodně znát, jestli tam jsou lidé, nebo během COVID-19 do hlediště nemohou. Midtjylland je takový vědecký fotbal, hodně sází na statistiky a data hráčů. Jdou svojí cestou, mají kvalitu a dostávají se pravidelně do pohárů.“

U jabloneckého týmu rovněž pokračuje trenér Petr Rada, pro kterého jste logicky prodlouženou rukou na hřišti. Radíte se spolu třeba o některých věcech nebo striktně rozhoduje sám?

„Jsem rád, že pokračuje. Za něj Jablonec skončil v lize dvakrát třetí a dvakrát čtvrtý přes všechny problémy, kterými před sezonami procházel, dokázal z mančaftu vymáčknout maximum. Pohybovali jsme se na špici tabulky se Slavií, Spartou a Plzní, jejichž rozpočty jsou někde jinde. Je to jeho velká zásluha. Pro klub a nás hráče je dobře, že zůstává. Známe jeho reakce, jak se staví k některým zásadním věcem, je to lepší, než si zvykat na nového trenéra. Je přirozené, že se baví se staršími hráči, zeptá se mě třeba na můj názor, ale sestavu s ním nedělám! Rozhodnutí jsou vždycky na něm.“

Jeho temperamentní koučování k němu neodmyslitelně patří, jak to vnímáte na trávníku vy?

„To k němu patří po celou kariéru, ponoří se do zápasu, hecuje nás od lavičky, a jak v něm adrenalin stoupá, tak se svlékne třeba i do trička, i když je venku teplota na zimní bundu. Upozorňuje nás hned na věci, které se mu na hřišti od nás nelíbí, má to takhle nastavené. Já mám impulzivnější typy trenérů radši než ty, kteří nic neřeknou, a nevíte, co si myslí. Dovedu si představit, jak asi trpěl doma u televize, když byl v karanténě, a my doma hráli se Zbrojovkou tak bídně… Když se vrátil zpátky k týmu, tak nám to i s desetidenním zpožděním pořádně v kabině vytmavil a my se pak rehabilitovali v příštím kole v podještědském derby v Liberci, kde Jablonec vyhrál snad teprve podruhé.“

Zažil jste ve své bohaté a dlouhé kariéře podobný typ?

„Připomíná mi Mirceu Lucesca, který mě vedl v Šachtaru. Ten taky pořád poskakoval podél postranní čáry, a kdy se mu něco v naší hře nelíbilo, tak nám to dal v kabině o přestávce nebo po zápase razantně najevo. Nezapřel svůj rumunský temperament.“

V kabině Šachtaru to byla docela kosmopolitní společnost fotbalistů a Babylón jazyků. Jakou řečí k vám promlouval?

„Na mě, Poláky a Chorvaty rusky, na Brazilce pak takovým slepencem portugalštiny, španělštiny a italštiny. Za asistenta měl Moldavce, který uměl jako on rumunsky a překládal jeho projevy do ruštiny. Ale jak se Mircea rozpálil, tak mu už moc nerozuměl, o Brazilcích, kterých přicházelo do Šachtaru víc a víc, ani nemluvě… Vznikaly z toho pak dost komické situace. Táhne mu už na osmdesát, ale ve svém koučinku je pořád stejný. Řekl bych, že k trenérům ze starší generace tenhle styl patřil, mívali také konflikty mezi sebou.“

Lišila se nějak letní příprava od těch předchozích, co jste v Jablonci zažil?

„Co bylo potřeba udělat, to jsme stihli. Tím, jak se v poslední době přibližují podzimní a jarní části sezony, tak už není tolik času na získávání kondice běháním jako dřív. Musí se to zkombinovat s posilovacími a kompenzačními cviky. Když to vezmu ze svého pohledu, tak je to k lepšímu.“

Liga se vrátila k šestnácti týmům a také k nadstavbě po skončení základní části…

„Kluby si to takhle odsouhlasily, až čas ukáže, jestli to byl krok správným směrem. Osobně považuji ligu o osmnácti týmech jako lepší model než s šestnácti a nadstavbou. Efekt dlouhodobé soutěže a tabulky mi připadá spravedlivější.“

Sparta veřejně deklaruje, že chce sesadit Slavii z mistrovského trůnu!

„Četl jsem to. Hrozně bych jim to jako sparťan přál, ale nebude jednoduché Slavii sesadit. K tomu bude zapotřebí prokázat po celou sezonu kvalitu. Slavia se v posledních letech hodně stabilizovala, má pohromadě silný tým, což dokázal nejen v české lize, ale i v pohárové Evropě.“

Úvodní zápasy sehrajete doma s ostravským Baníkem a v Mladé Boleslavi, tedy s týmy, které se vydatně během léta posilovaly…

„Oběma minulá sezona nevyšla podle představ, především Mladé Boleslavi, která se dlouho pohybovala v pásmu ohrožení sestupem. Nyní chtějí jak Baník, tak „Bolka“ hrát opět nahoře, proto svoje týmy hodně posilovaly. Nečeká nás tedy lehký ligový start, ale kvalifikací Evropské ligy to budou potřebné prověrky, jak na tom aktuálně jsme.“

TOMÁŠ HÜBSCHMAN Narozen: 4. září 1981. Výška: 180 cm. Váha: 74 kg. Stav: ženatý, manželka Jana, dcera Michaela (15), syn Tomáš (12). Fotbalový post: stoper nebo defenzivní záložník. Hráčská kariéra: Sparta Praha (1988-1999), FC Zlín (1999), Sparta Praha (2000), FK Jablonec (2000-2001), Sparta Praha (2001-2004), Šachtar Doněck (Ukrajina, 2004-2014), FK Jablonec (2014-?). Reprezentace: 58 zápasů / jeden gól. Největší úspěchy: bronz z EURO 2004 v Portugalsku, postup do čtvrtfinále EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině, mistr Evropy hráčů do 21 let (2002), čtvrté místo na ME hráčů do 18 let v Německu (2000), postup do osmifinále MS hráčů do 20 let v Argentině (2001), vítěz Evropské ligy (2009), čtvrtfinalista Ligy mistrů (2011), mistr české ligy (2003), mistr ukrajinské ligy (2005, 2006, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014), vítěz Poháru ČMFS (2004), vítěz Ukrajinského poháru (2008, 2011, 2012), vítěz ankety Talent roku (2002), držitel stříbrného odznaku Klubu ligových šampionů týdeníku GÓL (2018).