Návrat kapitána. Zatím na lavičku. Když po dubnovém zápase na Dukle ucítil bolest v palci u nohy, netušil, že na fotbal na další čtyři měsíce musí zapomenout. Teď stoper Plzně ROMAN HUBNÍK konečně hlásí: jsem zpátky. V uplynulém týdnu odehrál celý zápas za B-tým Viktorie, v sobotu byl na lavičce při lize v Českých Budějovicích.

Jak se vám z lavičky duel v Českých Budějovicích sledoval?

„Příjemně. Vyhráli jsme, takže skvělý. Myslím, že první poločas zvládli kluci perfektně. Jen byla škoda, že nepřidali třetí gól. Bylo by po zápase, druhá půle by se jenom dohrávala. Po přestávce jsme začali také dobře, ale od šedesáté minuty Budějovice zjednodušily hru. Vycítily, že by mohly vstřelit kontaktní gól. Začaly nakopávat dlouhé pasy, my jsme ztratili střed pole, neměli jsme odražené balony.“

Obával jste se, že domácí sníží?

„Hrozilo jakékoli propadnutí míče. Ale i tak jsme mohli přidat třetí gól, Kovi (Jan Kovařík) měl tutovku. Dali jsme ho až na konci, kdy se prosadil Choras (Tomáš Chorý). Ten zápas jsme ale měli zvládnout s větším přehledem a klidem.“

Je obecně problémem Viktorie, že nedá soupeři ránu do vazu?

„Nevím, jestli přímo problém. Nicméně je pravda, že na podzim se nám podařilo soupeře dorazit snad jenom jednou. Doma Opavu. Když si vzpomenu na odvetu s Antverpami v předkole Evropské ligy, kdy jsme mohli dát snad osm gólů... Nakonec se nám to vymstilo, když soupeř dal gól z ojedinělé standardky a vyřadil nás.“

Co je potřeba změnit, aby Plzeň zápasy, jako ten v Budějovicích, rozhodla dřív?

„Musíme hrát pořád stejně, celý zápas. Vedení o dva góly je ošidné. Pokud odskočíte na tři, je víc klidu i vzadu. Případná chyba nic zásadního neznamená.“

V lize jste vyhráli čtyřikrát v řadě. Dá se říct, že se tým definitivně oklepal z vyřazení z pohárové Evropy?

„Myslím, že ano. Zvládli jsme těžké zápasy, především doma s Jabloncem, který jsme otáčeli. Před utkáním se Spartou máme čtyři výhry za sebou, což by nám mohlo pomoct. Doufám, že na této vlně budeme pokračovat.“

V létě tým Plzně opustily tři dlouholeté opory, které jsou podepsané pod její zlatou érou. Bakoš s Kolářem ukončili kariéru, Petržela odešel do Slovácka. Je znát, že jsou pryč?

„Pro nás byl ale také moc důležitý Hrošo (Patrik Hrošovský), který přestoupil do Genku. Na druhou stranu, Kalvach ho dobře nahrazuje. Jsou tam i jiná nová jména. Pochopitelně, není to ta Plzeň, co před pěti lety.“

Je to logické?

„Stoprocentně. Udržet při spoustě změn, odchodů a příchodů, výkonnost na laťce, kdy budeme každého válcovat, prostě nejde. Ale i tak jsme zase v tabulce nahoře, hrajeme o titul. Ať si říká, kdo chce, co chce.“

Jak odchody bývalých parťáků vnímáte?

„Bakyho potkávám každý den, Koldu občas, někdy zajde do kabiny. S Milanem jsme v kontaktu po telefonu, je daleko. Skončila dlouhodobá kostra týmu, ke které patří ještě Limba. Ten ještě hraje. Tým se mění za pochodu, roky běží, věk nikdo nezastaví. Noví kluci se musejí zapracovat. Všechno chce svůj čas.“

Přepadne vás někdy sentiment?

„S klukama jsme toho prožili strašně moc. Tituly, zápasy s Realem, Bayernem a dalšími giganty v Lize mistrů. Když jste na někoho zvyklí, vytvoříte si k němu pouto, je těžké ho přetrhat. S Milanem Petrželou jsme šest let bydleli na pokoji na soustředěních, také před zápasy. Navíc jsme se scházeli po trénincích na kávě, času jsme spolu trávili opravdu hodně. Právě jeho odchod pro mě byla největší ztráta. Jsem rád, že Kolda s Bakym zůstali v Plzni. Jen už nejsou moji spoluhráči.“

Zvykl jste si, že Bakoš je váš nadřízený?

„Rychle. Ani mi nepřijde, že by se něco totálně změnilo. Pořád je to ten samý Baky. Hecíř, bojovník. Myslím, že jednou z něj bude dobrý trenér.“

Nenakazil vás s koncem kariéry?

„Nikoli. Záležet bude v první řadě na zdraví, teď jsem se delší čas pral se zraněním. A také, jestli o mě bude někde zájem. Fotbal mě pořád baví a naplňuje. Uvidíme, nechám všechno osudu. V hlavě to ale nemám nastavené tak, že bych po této sezoně ukončil kariéru. Určitě ne.“

Zmínil jste vaše zranění. Potíže se šlachou u palce na noze vás od konce dubna nepustily do zápasu. Nyní jste fit?

„Absolvoval jsem pár tréninků, hrál jsem přípravu za béčko. S jeho trenérem Pavlem Horváthem a koučem Pavlem Vrbou jsme byli domluvení, že pokud budu palec cítit, půjdu ze hřiště. Zvládl jsem celých devadesát minut. Jsem rád za každý trénink, potřebuju nabrat fyzičku.“

Odtrénoval jste sotva polovinu letní přípravy. Je pro vás složité se v rozjeté soutěži vracet?

„Pochopitelně, je to těžké. Nebyl jsem mimo čtrnáct dnů, ale skoro pět měsíců. Chodit na tréninky a zápasy v roli diváka bylo strašný. Tak dlouhou pauzu nepamatuju. Byla nepříjemná i z důvodu, že jsem zprvu přesně nevěděl, co s tím mám. Nikdo nedokázal určit, jak dlouhá přestávka mě čeká. Nejdřív jsem si myslel, že marodit budu jen v květnu a pak se zapojím do přípravy.“

Což se také stalo.

„Jenže v půlce přípravy se mi problémy vrátily. Palec bolel, přišlo mi to nekonečné. Šlo o psychicky náročné období. Ale jsem zpátky.“

Co jste se šlachou přesně měl?

„Měl jsem v ní zánět. Léčil jsem se tak, že jsem postižené místo uvolňoval, dostával jsem také injekce. Asi to chtělo čas, aby se všechno zahojilo. Takové zranění jsem nikdy neměl, vzniklo přetížením šlachy na palci odrazové nohy. Při výpadu jdu pravou nohou dopředu, šlacha levé nohy drží veškerou váhu těla. Zjišťoval jsem si posléze detailní informace. Tato šlacha patří mezi nejdůležitější. Zjistil jsem i, kam až vede, uvolňoval jsem tedy i lýtko a plosku. Jsem solidně anatomicky vzdělaný.“ (směje se)

Jak jste plzeňský podzim prožíval z tribuny?

„Je hrozný pocit, když nemůžete pomoct. Byl jsem víc nervózní, než kdybych byl na hřišti. Navíc jsme vypadli z evropských pohárů, tedy nic příjemného.“

Zvládl byste celý zápas?

„V tréninku je to lepší a lepší. Zápas je přece jen něco jiného. Sprinty dozadu, kdy člověk kontroluje míč, a přitom moc neběhá, jsou v pohodě. Pokud by měl ale soupeř spousty brejků...“

Dokáže Plzeň znovu držet krok s rozjetou Slavií až do konce soutěže?

„Věřím, že ano. Soustředíme se jenom na ligu a domácí pohár. Vím z minulých sezon, že není legrace hrát doma s Realem, dostat bůra a za tři dny jet do Karviné. Máme možná menší výhodu, že máme týdenní rytmus.“

Je to nezvyk?

„Velký. Byl jsem rád, když jsme byli v kolotoči. Odehráli jsme zápas, druhý den byla regenerace, další den jsme odlétali na pohár. Je lepší, pokud se stále hraje. Teď máme program jiný. Člověk si zvykne na všechno. Ale upřímně: poháry mi chybí.“

Kromě Sparty, můžou do hry o nejvyšší příčky promluvit další týmy? Například Mladá Boleslav nebo Jablonec?

„Boleslav dokáže udělat vítěznou sérii, Jablonec několik let po sobě bojuje o špičku. Liga je tak vyrovnaná, že můžete prohrát nebo remizovat s každým.“

ROMAN HUBNÍK Narozen: 6. června 1984. Výška: 190 cm. Váha: 83 kg. Stav: svobodný, syn Patrik (8). Fotbalový post: obránce. Hráčská kariéra: Sigma Olomouc (1998-2007), FK Moskva (Rusko, 2007-2008), Sparta Praha (2009), Hertha BSC Berlín (Německo, 2010-2013), Viktoria Plzeň (2013-2015), Sigma Olomouc (2015 - ?), Viktoria Plzeň (2016-?). Česká liga: 258 zápasů / 12 gólů. Reprezentace: 29 zápasů / 3 góly. Největší úspěchy: postup do čtvrtfinále EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině, účastník základní skupiny Ligy mistrů (2013, 2018), české tituly se Spartou (2010) a Plzní (2015, 2016, 2018), účastník mistrovství Evropy hráčů do 21 let v Nizozemsku (2007), postup do osmifinále Evropské ligy (2014), postup do vyřazovací části Evropské ligy (2013, 2017, 2018), vítěz Superpoháru FAČR (2015).