Před čtyřmi lety namíchnul generálního manažera Plzně Adolfa Šádka. Uzavřel s ním ústní dohodu, že z Liberce zamíří v lednu 2017 do Viktorie. Záložník JAN SÝKORA však nakonec skončil ve Slavii. Gólem Spartě v sobotním šlágru, který Plzeň vyhrála 3:2, si ale host z Poznaně vystřelil u Šádka odpustek.

Mysleli jste si na skalp Sparty?

„Pro nás jde o hrozně cenné vítězství. Po vyřazení z evropských pohárů a porážce v Hradci Králové jsme potřebovali vyhrát. Soupeř byl těžký, ale my jsme hráli jako tým, ukázali sílu, jakou máme.“

Navíc jste vstřelil vítězný gól. Byla radost o to větší?

„Moje branka byla třešnička na dortu. Víc než zápis do statistik mě ale těší, že jsem pomohl mužstvu. Od toho jsem na hřišti.“

Na gólu jste měl prakticky stoprocentní podíl. Nejprve jste obral o míč sparťana Panáka, vzápětí jste obstřelil Nitu.

„Věřil jsem si před zápasem, že dám gól. V první půli jsem měl jednu střelu zblízka, chvilku před gólem jsem to zkoušel pravou nohou. Jsem rád, že do třetice mi to vyšlo.“

Zápas se Spartou byl pro vás domácí premiérou v dresu Plzně. Přestavoval jste si ji právě tak?

„Přál jsem si, abychom vyhráli, což se mi splnilo. Byl jsem hrozně natěšený. Věděl jsem, že přijde hodně lidí, měl jsem na tribuně rodinu. Chtěl jsem se ukázat, všechno vyšlo úplně skvěle.“

Po dlouhé době byl plný stadion.

„Atmosféra byla skvělá. Chtěl bych fanouškům poděkovat. Hnali nás celý zápas, fandili, vlili nám krev do žil. My jsme se jim odměnili výhrou. Jsme první v tabulce, paráda.“

Do Plzně jste se vrátil po deseti letech. Když jste odcházel, Viktorka vyhrála první mistrovský titul. Jak jste to tehdy vnímal?

„Šlo o obrovský úspěch. Pořád jsem ale kontakt s lidmi z Plzně měl, takže jsem všechno dění kolem klubu sledoval. Šňůra úspěchů byla fantastická. Pamatuji si, když se hrála v Plzni poprvé Liga mistrů, šel jsem podívat třeba na zápas play off s Kodaní a i na nějaké zápasy ve skupině.“

Plzeň je vaším šestým českým klubem. Kde vám bylo nejlíp?

„Každé angažmá mi dalo něco do fotbalového života. Ve Spartě jsem přešel do dospělého fotbalu, v Brně jsem si ve dvaceti zahrál poprvé ligu. V Liberci jsme ze tří let hráli dvakrát evropské poháry. Ve Slavii jsme udělali mistrovský titul, v Jablonci jsem měl, co se týče čísel a hry, asi nejlepší rok v kariéře. Nejraději ale vzpomínám na angažmá, kde to člověku sedne na hřišti a k tomu je ještě skvělá parta. A to bylo právě naposledy v Jablonci.“

Z Jablonce jste přestoupil do Lechu Poznaň. Jak velká to byla změna?

„Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je hrát v zahraničí. Musím říci, že začátky byly těžší, než jsem čekal. Přišel jsem v době lockdownu, všechno v Polsku bylo zavřené. Byl jsem ve městě sám, navíc mě potkala zranění. Znal jsem pouze stadion a domov, s rodinou jsem komunikoval jen přes telefon. Byla to zkouška, ale určitě jsem se toho hodně naučil. Jsem rád za tu zkušenost, i když byla těžká.“

Lech je jedním z největších polských klubů. Bylo těžké se prosadit?

„Nebál bych se říct, že je největší. Na každém postu jsou dva tři hráči, kteří mohou hrát v základu. Když jsem do Poznaně přišel, zjistil jsem, že individuální kvality hráčů jsou o něco vyšší než v české lize. Na každém tréninku bylo potřeba předvádět co nejlepší výkon. Abych byl vidět a prosadil se.“

O vašem návratu do Viktorie se mluvilo vícekrát. Věřil jste, že se do ní jednou vrátíte?

„Hodně se o tom napsalo. Ve všech případech jsem byl pro, abych do Viktorie šel. Rozhodnutí ale nezáleží jen na hráči, existuje několik dalších faktorů, které se musí sejít. Jsem rád, že se to teď povedlo, přestože jde jen o hostování. I když jsem byl deset let pryč, vztah ke klubu jsem stále měl. Mám v Plzni rodinu, kamarády, strávil jsem zde velkou část svého života. Chci klubu pomoci a věřím, že si pomůžeme navzájem.“