Vladimír Šmicer: „Nejvíc se těším na Neymara!“

Vladimír Šmicer: „Nejvíc se těším na Neymara!“

Mistrovství světa. Jediný bolestný bod ve fantastické kariéře Vladimíra Šmicera. Muž, který si zahrál na třech EURO, si na světovém šampionátu nikdy nezakopal. Do Německa v roce 2006 ho nepustilo zranění. „Tenkrát jsem to obrečel,“ vzpomíná Šmicer, který na nadcházejícím turnaji v Rusku bude držet palce Brazilcům.

Na které první MS si vzpomínáte? 

„Na šampionát ve Španělsku, v roce 1982. Hltal jsem Brazilce, okouzlili mě. Zico, Falcao, Socrates byli famózní. Když jim tehdy dal Ital Rossi hattrick, obrečel jsem jejich vyřazení. Od té doby jsem Kanárkům držel palce.“ 

I teď v Rusku? 

„Díky Neymarovi zřejmě ano. Mám ho rád, je extratřída, výjimečný borec. Těším se na něj, jsem zvědavý, v jaké formě turnaj odehraje. Byl na jaře dlouho zraněný. U takových mimořádných hráčů je to pouze o tom, jestli se dá do pořádku fyzicky. Pokud ano, bude zářit. Také jsem v očekávání, jestli se dá dohromady Salah, který se zranil ve finále Ligy mistrů. Moc bych mu přál, aby v Rusku nastoupil. Je to velký hráč.“ 

Jaký je váš tip na budoucího mistra světa? 

„Tipnout si netroufnu, kandidátů je celá řada. Budou rozhodovat maličkosti, momentální forma, štěstí. Hodně se mluví o Francii, tradičně silní budou Brazilci, Němci, s nadějemi přijedou jako obvykle Angličané. A také Argentinci.“ 

Dovede je Messi k titulu? 

„Messi má pravděpodobně poslední možnost světový šampionát vyhrát. Udělá pro to maximum. Uvidíme, jestli to bude stačit. Každopádně si myslím, že mistrovství bude mít vysokou úroveň.“ 

Vy jste si kvůli zranění na MS nikdy nezahrál. Vrací se vám s blížícím se šampionátem smutné vzpomínky na rok 2006? 

„Byl jsem tehdy zlomený. O to víc, protože šlo o moji poslední šanci si na mistrovství světa zahrát. Bulel jsem. Před mančaftem, když jsem mu oznamoval, že nepojedu. Na podzim jsme s kluky zvládli náročnou baráž s Norskem, najednou jsem před nimi stál a říkal jim: zůstávám doma.“ 

Slzy jste vzápětí neudržel ani na tiskové konferenci. 

„Přišlo mi líto, že kluci, se kterými jsem postup vykopal, u toho budou a já jim budu držet palce z hlediště nebo od televize.“ 

Nakonec jste do Německa vyrazil v roli diváka. Bylo pro vás těžké sledovat spoluhráče z tribuny? 

„Že bych zůstal celou dobu doma a díval se v televizi, to jsem zavrhl. Chtěl jsem atmosféru zažít na vlastní kůži, byť pouze jako neoficiální člen týmu. Dohodli jsme se s trenéry a s dalšími členy realizačního týmu, že dorazím na poslední zápas ve skupině. Do Hamburku, na utkání s Itálií. Plánoval jsem, že zůstanu dál. Jenže se prohrálo, jelo se domů už po skupině.“ 
A vy jste ukončil reprezentační kariéru. O dva roky na EURO v Rakousku a Švýcarsku jste už byl v roli televizního spolukomentátora. Bavila vás tato práce? 

„Šlo o příjemnou zkušenost. Nároďák bydlel v hotelu Dorint v Seefeldu, kde jsem s ním pobýval několikrát předtím. Vzal jsem kameru, obcházel pokoje a točil. Divákům jsem ukázal, jak moji bývalí parťáci bydlí. Poznal jsem, že média nemají jednoduchou práci. Byl jsem svázaný zákazy, kam smím, kam ne. Ale celkově to hodnotím pozitivně.“ 

Jak vlastně MS za vaší éry prožívalkabina Liverpoolu? 

„Měli jsme několik reprezentantů. Carragher, Gerrard, Owen...  Angličané vůbec měli v dobách, kdy jsem působil v Liverpoolu, vynikající mužstvo. V čele s Beckhamem. Odjížděli téměř jako kandidáti na zlato, ale vraceli se zničení. Pod obrovskou kritikou. Když jsem se nad tím zamýšlel, vyšlo mi, že my, Češi, jsme byli víc tým. Angličany ničila očekávání fanoušků, médií. Navíc se na atmosféře v národním mužstvu odrážela rivalita mezi Liverpoolem, Arsenalem, Chelsea, Manchesterem United. Jak říkám, my jsme drželi víc při sobě.“ 

Ideálním příkladem je stříbro z Anglie 1996, že? 

„Dokázali jsme si ze sebe dělat srandu. Třeba, že hrajeme prešovský beton, italské catenaccio, nasmáli jsme se, když trenér Uhrin zkomolil jméno hráče soupeře. Měli jsme i vynikající realizační tým, který nezkazil žádnou legraci. Byli jsme ideálně smíchaní. Nevyšel nám vlastně za mojí éry jen jeden velký turnaj, EURO v Belgii a Holandsku.“ 

Proč to tenkrát nevyšlo? 

„Jak nám předtím všechno vycházelo, tak v Belgii to bylo naopak. Všechno šlo proti nám. I maličkosti. Třeba v hotelu před naším příjezdem malovali, na chodbách i na pokojích zapáchala barva. Atmosféra v týmu ale byla pozitivní, jako obligátně.“ 

Zasáhla mužstvo za vašeho působení někdy „ponorka“? 

„Klasická ponorka nikdy. Divný pocit jsem měl ale před semifinále s Řeckem na EURO v Portugalsku. Nevím, jak ostatní kluci, ale já jsem cítil, že mančaft postrádá drajv, šťávu. Nebylo tam to správné napětí, jako by už byl mančaft duchem ve finále.“ 

Řekové nakonec stříbrným gólem v prodloužení vyhráli 1:0, vy jste ke stříbru z Anglie přidal bronz. Vaší nejcennější trofejí je ovšem ta z istanbulské noci v roce 2005, kdy jste s Liverpoolem vyhrál Ligu mistrů. V utkání s AC Milán jste i díky vaší brance srovnali třígólové manko, trefil jste se také ve vítězném penaltovém rozstřelu. Zazlíval jste tehdy kouči Benítezovi, že vás nepostavil do základní sestavy? 

„Já původně myslel, že mě na finále ani nevezme. Vynechal mě krátce předtím v nominaci na poslední kolo anglické ligy. A já mu řekl, co si o tom myslím. Nikdy předtím jsem nic podobného neudělal. Tehdy se chýlilo ke konci moje štace v Liverpoolu, po šesti letech. Něco jsem v klubu zažil, přispěl k úspěchům. Bral jsem to jako křivdu.“ 

Evidentně rozhovor pomohl. 

„Ligový zápas ale Liverpool vyhrál, takže jsem nemohl nic říkat. Jen, že mě mrzí, že jsem se nemohl rozloučit s fanoušky Liverpoolu na hřišti. Nakonec mě do Istanbulu vzal. Nedělal jsem si velké naděje, že se dostanu na hřiště, prostě jsem si to jel užít. I proto, že jsem měl zrovna narozeniny.“ 

Oslava nemohla být hezčí. 

„To tedy ne. Byl to neskutečný zážitek, obrovské emoce. Ve třiadvacáté minutě se zranil Harry Kewell a Benítez mě vypustil na hřiště. Možná mě pomohlo, že jsme prohrávali. Jinak by asi dostal přednost defenzivněji laděný Didi Hamann.“ 

Co jste si říkal v poločase, kdy jste prohrávali už 0:3? 

„Že to Benítez se střídáním moc netrefil. (směje se) Byl nazlobený, v šatně nám dal co proto. Nakonec ale řekl: kluci, výsledek neodpovídá průběhu, můžeme zápas klidně otočit. Překopal rozestavění a ono to neskutečně fungovalo. I když sestavu do druhé půle zamýšlel malinko jinou. Traorého, který měl jít dolů, musel vytáhnout Benítez ze sprchy. Finnan mu totiž řekl, že ho táhne sval a dál hrát nemůže. Tak se Traoré zase navlékl do dresu, obul si kopačky a šel na to.“ 

předvedli jste nezapomenutelný zvrat, završený v penaltovém rozstřelu. Šel jste zahrávat jako čtvrtý. Byla ve vás malá dušička? 

„Pomohl mi gól z druhé půle, měl jsem kuráž. Jenže nervozita v takové chvíli doběhne každého. Na exekutorech leží obrovská zodpovědnost za celý mančaft, za celý klub. Ti neúspěšní si to pak nesou celý život. Naštěstí jsem dal a mohl se vrátit bez obav do Liverpoolu.“ (směje se) 

A krátce poté jste zvedal se spoluhráči ruce nad hlavu. Byly to největší emoce ve vaší kariéře? 

„Stoprocentně. To, co se dělo na stadionu v Istanbulu, nic nepředčilo.“