Tomáš Sivok: „Život v Tel Avivu je pohoda!“

Tomáš Sivok: „Život v Tel Avivu je pohoda!“

Po nedělním remízovém zápase doma s Netanyí měl bývalý reprezentační kapitán TOMÁŠ SIVOK volno, i když si noc pořádně protáhl sledováním televizního přenosu amerického fotbalu. Ráno jako každý den odvezl obě děti v Tel Avivu do školy, vrátil se domů na oběd a odpoledne s manželkou vyrazili s dětmi na sportovní kroužky. Do fotbalové „práce“ v izraelském klubu Maccabi Petah Tikva nastoupil čtyřiatřicetiletý český stoper až v úterý.

Váš letní přestup do Izraele měl dvě fáze. Nejdřív jste nabídku odmítl a o pár dnů později s ní souhlasil. Proč?

„Bylo to trochu jinak. Dohodli jsme se s klubem na podmínkách, za kterých do Maccabi Petah Tikva přestoupím. Chtěl jsem ale, aby si ještě Tel Aviv a bydlení včetně školy pro děti prohlédla manželka. Když jsme tam přijeli, tak některé už domluvené věci najednou neplatily! Řekl jsem, že tím pádem moje angažmá padá. Udělali jsme si pěknou týdenní dovolenou a po dvou dnech se sami kluboví funkcionáři ozvali, že vše, co bylo původně domluvené, akceptují.“

Co rozhodlo, že jste si vybral tuhle nepříliš frekventovanou fotbalovou destinaci? Čekalo se, že půjdete jinam…

„Mohl jsem po vypršení smlouvy v Bursasporu dál zůstat v Turecku, ale hrát za jiné kluby, které o mě měly zájem. Pokud bych se vracel zpátky do Česka, tak připadala v úvahu jediná varianta – Sparta. Ta se mi ale neozvala, takže jsme hledali místo v zahraničí, kde by se nám jako rodině líbilo. Uvažovali jsme o Americe, třeba o angažmá v Los Angeles, ale potom se objevila možnost hrát a žít v Tel Avivu, který je moderním kosmopolitním městem, hodně inspirovaným právě americkým životním stylem.“

Na jak dlouho máte kontrakt?

„Na dva roky.“

Jak jste se po devíti letech v Turecku aklimatizoval v diametrálně odlišném prostředí?

„Šlo to velmi rychle oproti tomu, jak jsem si před lety zvykal v Turecku. Žil jsem v Istanbulu, který je ohromně velkou aglomerací, takže prakticky denně jsem zažíval dopravní kolapsy. Také s angličtinou jsem se všude nedomluvil. V Tel Avivu tak mluví drtivá většina lidí, a co se týče dopravy, tak jsem z domova za pětadvacet minut na stadionu Maccabi Petah Tikva, který sídlí, kdybych to přirovnal k Praze, tak v jedné její části. Líbí se mi také zdejší život, vyhovuje nám, že k němu patří i aktivní pohyb, spousta lidí mladých i starších jezdí na kolech nebo se pravidelně věnuje nějakému sportu.“

Na jakou úroveň byste zařadil izraelskou nejvyšší soutěž?

„S tureckou Super Ligou se pochopitelně nedá srovnat, odvíjí se to především od ročních rozpočtů. V Turecku se i v těch průměrných klubech pohybuje mezi dvaceti až třiceti miliony eur, takže si mohou dovolit angažovat kvalitní hráče. V Izraeli se dělá ligový fotbal ve skromnějších podmínkách, ale v evropských pohárech se týmy dokáží prosadit, což zažily na vlastní kůži i některé české kluby. “

Váš nový klub se pohybuje v dolní polovině tabulky. Nedělní remízou doma s Natanyí jste zřejmě o posun do elitní šestky nejspíš přišli…

„V létě přišlo třináct nebo čtrnáct nových hráčů, takže nějaký čas logicky potrvá, než si mančaft herně i vnitřně sedne. Chybí nám především spolehlivý střelec, který by dal za sezonu alespoň patnáct branek. Šancí si sice umíme vytvořit hodně, ale nedokážeme je proměňovat. Naopak dost často dostáváme hloupé laciné góly. V neděli jsme si na počet šancí zasloužili vyhrát, i když jsme nebyli lepším týmem. Před rozdělením tabulky zbývá ještě šest kol, ve kterých bychom potřebovali chytit vítěznou šňůru, jinak se nahoru nevydrápeme.“

Vy jste ale i v Bursasporu zažíval velkou obměnu hráčského kádru!

„To je fakt! Před první sezonou dorazilo dvanáct nebo třináct nových kluků, před druhou pak sedm nebo osm a pokaždé si vedení klubu myslelo, že budeme šlapat a vyhrávat hned od prvního kola…“

V Turecku vám přezdívali „Zlatá hlava“ kvůli gólům, které jste tímto způsobem střílel. Funguje to i v Izraeli?

„Bohužel zatím moc ne, i když se po standardních situacích skoro v každém zápase do dobrých příležitostí ke vstřelení branky dostanu. Dal jsem jen jedinou a hned vítěznou v minulém kole proti Sakhninu na jeho hřišti, ale ne hlavou. Zpracoval jsem si balon na prsou a vypálil nohou… Kdybych vstřelil do konce sezony ještě dva nebo tři góly, tak bych byl se touto bilancí spokojený!“

Působí v izraelské lize kromě vás a Tomáše Pekharta ještě další čeští krajánci?

„Jsme tady jen „Peggy“ (Tomáš Pekhart), který od léta hraje za mistrovskou Beer Ševu, a já.“

Kolik cizinců může nastoupit?

„Pět, šest může být na lavičce.“

Na podzim jste se omluvil z reprezentačního srazu, že se necítíte být optimálně připravený. Trápily vás zdravotní problémy?

„Musím to zaklepat na dřevo, až na jeden drobný svalový problém, kvůli kterému jsem sedm dnů netrénoval a vynechal dva zápasy, zdraví drží! Vysvětluji si to také tím, že nyní nejsem v takovém fyzickém zápřahu jako v minulých letech v Turecku, kdy jsem také jezdil na reprezentační srazy.“

Je pro vás národní tým už uzavřenou kapitolou, i když jste oficiálně neskončil?

„Chtěl jsem to oznámit už v létě, ale manažer reprezentace pan Šeterle mě požádal, abych s tím ještě počkal, že to řekneme společně během podzimu. Ale nic takového se nestalo, ani jsme se od té doby na tohle téma nebavili. To ale nic nemění na mém rozhodnutí, že je nároďák pro mě už uzavřenou kapitolou. Je mi čtyřiatřicet, nehraji top ligu a v nové soutěži Lize národů i navazující kvalifikaci na EURO 2020 musejí dostávat prostor už mladší kluci.“

Pro našince je život v Izraeli velkou neznámou…

„My jsme z něj ale nadšení! Až na dva horké letní měsíce je tady pořád příjemné slunečné počasí, třeba teď tu máme dvacet stupňů, takže je to na tričko s krátkým rukávem a lehkou mikinu, když začne foukat od moře. Díváme se na něj přímo z našeho bytu, ze kterého můžeme jít přímo na pláž. Vyhovuje mi i to, že jsou zde lidé ze všech koutů světa, což se také projevuje i v gastronomii, můžete si zajít do marocké, asijské nebo jiné exotické restaurace. Rychle jsem si zvykl také na podstatně odlišný fotbalový režim.  Na domácí zápasy se scházíme dvě hodiny před začátkem na stadionu, k těm venkovním vyrážíme o hodinu dříve, protože všechny soupeře máme v blízkém dojezdu. Nemáme žádná soustředění na hotelích den před zápasem jako v Turecku, kde jsem byl pořád na cestách…“

Jak tedy vypadá váš běžný den?

„Ráno odvezu děti do americké školy a jedu na trénink. Trénujeme jen jednou denně, takže odpoledne mám volno. Zajedu si domů na oběd nebo si s manželkou na něj zajdeme do některé z restaurací. Pak se většinou rozdělíme – ona veze dcerku na gymnastický kroužek, já syna na tenis a pak se všichni večer sejdeme doma. Jsem vlastně napůl taxikářem v Tel Avivu!“

Televizní reportáže dost často ukazují ne zrovna bezpečnou realitu!

„Zvenčí to tak možná vypadá, ale bezpečnost obyvatel je v Izraeli největší prioritou. Všichni lidé to respektují, mají prostě disciplínu v krvi. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že mladí kluci narukují do armády. Jsou v ní i někteří spoluhráči, kteří chodí na tréninky ve vojenských uniformách. V Tel Avivu je mnohem bezpečněji, než bylo v Istanbulu, kde hrozily útoky bojovníků Islámského státu nebo PKK. Tohle riziko je nyní bohužel i v celé Evropě, hlavně ve velkých zemích jako je Německo nebo Francie. “

Sledujete na dálku fotbalové dění v Česku?

„Mám v televizi české programy, takže jsem docela v obraze, viděl jsem přímo i pár ligových zápasů. V podzimní lize mě ohromně zaujala Plzeň, ve které Pavel Vrba potvrdil, že je náročným a výborným trenérem, proto výsledky viktoriánů nebyly dílem náhody. Jejich náskok před jarem je obrovský, takže o titulu je, myslím, rozhodnuto, o druhé místo si to spolu rozdají Slavia, Sparta a Olomouc.“

Platí pořád, že byste si na závěr kariéry chtěl ještě zahrát tuzemskou ligu?

„V tu dobu mi bude už šestatřicet, tak uvidíme, jestli se nějaký zájemce vůbec najde…“

Přemýšlíte už o tom, co byste chtěl dělat, až s fotbalem definitivně skončíte?

„V nároďáku jsme dělali trenérskou licenci A a B, scházejí mi už poslední zkoušky. Až s fotbalem skončím, chtěl bych si udělat i profesionální licenci, absolvovat stáže ve špičkových zahraničních klubech a průběžně se vzdělávat, abych byl na práci trenéra dostatečně připravený. Dost dobře si nedovedu představit, že bych hned po konci kariéry začal trénovat, musíte si nechat nějaký odstup!“

TOMÁŠ SIVOK

Narozen: 15. září 1983. Výška: 185 cm. Váha: 74 kg. Stav: ženatý, manželka Michaela, syn André Thomas (8), dcera Megan (7). Fotbalový post: stoper. Hráčská kariéra: Kamenice nad Lipou (1986-1994), SK České Budějovice (1994-2002), AC Sparta Praha (2002-2003), SK České Budějovice (2003), AC Sparta Praha (2003-2007), Udinese Calcio (Itálie, 2007-2008), AC Sparta Praha (2008), Besiktas JK (Turecko, 2008-2015), Bursaspor (Turecko, 2015-2017), Maccabi Petah Tikva (Izrael, 2017-?). Reprezentace: 64 zápasů / 5 gólů. Největší úspěchy: postup do čtvrtfinále EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině, účast na EURO 2008 v Rakousku a ve Švýcarsku, účast na EURO 2016 ve Francii, finalista EURO hráčů do 16 let (Izrael 2000), účast na MS hráčů do 20 let (Spojené arabské emiráty 2003), účast na EURO hráčů do 19 let (Norsko 2002), mistr české ligy (2003, 2005), mistr turecké ligy (2009), vítěz Poháru ČMFS (2004, 2006), vítěz Tureckého poháru (2009).