Prakticky na den přesně stála pražská Slavia po dvanácti letech opět před branami Ligy mistrů a v domácí odvetě brala za kliku nejprestižnější evropské klubové soutěže s nadějným postupovým výsledkem ze hřiště soupeře. STANISLAV VLČEK opakování červenobílé historie a euforie prožíval v odlišných rolích. Zatímco v srpnu 2007 vstřelil na Strahově památný postupový gól do sítě Ajaxu, minulou středu sledoval dramatické dění na trávníku v Edenu nervózně z lavičky jako vedoucí týmu.

„Proti Ajaxu nám tehdy málokdo dával šance na postup do Ligy mistrů, v Amsterdamu jsme sice uhráli remízu 1:1, ale hlavně díky „Vaňousovi“ (Martinu Vaniakovi), který pochytal nemožné včetně penalty Huntelaara, a potřebné dávce fotbalového štěstí. Teď jsme byli v roli favorita, všichni jsme čekali, že si to rozdáme s Celtikem, jenže Kluž dokázala vyhrát v Glasgowě 4:3 a postoupit místo něj… V Rumunsku jsme nechtěli nic podcenit, vezli jsme si s sebou svého kuchaře i vlastní autobus. První poločas kluci odehráli skvěle, vedli jsme 1:0, jenže po přestávce nás domácí zatlačili a po většinu času jsme se jen bránili. Ondra Kolář v poslední čtvrthodině chytil penaltu, což byla nejen paralela s Ajaxem, ale hrozně důležitý faktor pro odvetu v Praze.

„BÓŘOVI JSEM JEHO VĚŠTBU NEVĚŘIL!“

Dvacet minut hráče svazovala nervozita, že nám schází udělat poslední postupový krok, Kluž na nás podle očekávání vlétla, nic jiného jí ani nezbývalo. Ani my na lavičce jsme moc klidní nebyli. Postupně se hra vyrovnávala, nebyl to samozřejmě bůhvíjaký fotbal, spíš bitva o každý metr, protože šlo o hodně a mohl rozhodnout jeden moment. To se také ve druhé půli potvrdilo. Před utkáním za mnou přišel „Bóřa“ (Jan Bořil) a říkal mi, že vstřelí gól a sundá mě tak z obřího plakátu, který visí na stěně stadionu jako připomínka slavného zápasu s Ajaxem. Nechal jsem ho při tom, ale v duchu jsem si říkal, že zrovna on asi tenhle těžký zápas nerozštípne, protože jako krajní bek moc branek nedává a taky spíš bude mít spoustu práce dozadu. Celá akce sice vznikla na půlící čáře dost nenápadně i kostrbatě, ale o to krásnější měla koncovku! „Bóřa“ tam šel opravdu na krev, důrazně si natlačil před obránce tělo a vypálil ke vzdálenější tyči. Pak už jsem věřil, že postup nepustíme… Mám v tomhle směru v Lize mistrů vyrovnanou bilanci. Jako hráč jsem zažil neuvěřitelné zklamání, když jsme doma v nastaveném čase vypadli v předkole s moldavským Tiraspolem, tam tehdy, myslím, taky nastal pád Slavie, který málem skončil sestupem z české ligy… Tenkrát zápas řídil italský rozhodčí Rocchi, který nás pískal i nyní s Kluží. Jako vedoucí mančaftu jsem ještě za trenéra Jardy Šilhavého musel skousnout vyřazení s APOEL Nikósia. Nepovedl se nám vstup do prvního zápasu na Kypru, kdy jsme inkasovali dva góly, a na tuhle mezinárodní nezkušenost jsme v konečném součtu doplatili vyřazením.

„SLAVILI JSME OPĚT U VÁCLAVA…“

Tentokrát jsme mohli zaslouženě slavit postup s našimi fanoušky, kteří nás za ním neúnavně hnali po celý zápas a je to samozřejmě i pro ně velká odměna, že zažijí se Slavií po takové přestávce Ligu mistrů. Tím, že utkání s Kluží začínalo až v devět večer, tak se všechno protáhlo. Vedení klubu, realizační tým a hráči jsme se někdy po jedné v noci sešli v restauraci „U Václava“ na Václavském náměstí, zopakovali jsme si to jako na jaře po senzačním vyřazení Sevilly v osmifinále Evropské ligy. Tam jsme se taky dozvěděli, že se o Alexe (Krále) intenzivně zajímá Spartak Moskva. Pan Tvrdík s ním dlouho mluvil přímo na stadionu. Kdyby mu řekl, že do Ruska jít nechce, tak by ho ani za tyhle obrovské peníze nepustil. Ptal se mě taky, jaký je život v Rusku, protože jsem tam rok hrál za Dynamo. Je to sice už patnáct let zpátky, ale řekl jsem mu, že v Moskvě to je něco úplně jiného než v jiných městech, která hrají ruskou ligu. Domů jsem se dostal taxíkem až někdy před pátou ráno.

„SOUPEŘE VE SKUPINĚ JSEM NETREFIL!“

Odpoledne jsme měli trénink a po něm jsme společně v kabině sledovali los skupin Ligy mistrů. Tipovali jsme, koho můžeme vyfasovat. Trefil jsem se úplně vedle, protože jsem napsal Liverpool, Benfiku Lisabon, kterou jsem chtěl v Evropské lize a Bruggy, ty kvůli Simonu Delimu. Ale vůbec se nezlobím, že to takhle dopadlo, i když to trochu komplikuje náš cíl – obsadit třetí místo a posunout se zase do jarního play off Evropské ligy. Jenže ve třetím koši se shodou okolností ocitl Inter Milán, který přes léto masivně posiloval, protože chce hrát s novým koučem Contem o italský titul… Ve dvou zápasech s ním, Borussií Dortmund a Barcelonou bude každý získaný bod opravdu zlatý! Před dvanácti lety jsme měli z tohoto úhlu pohledu přece jen o něco příznivější los, protože jsme narazili na Arsenal, Sevillu a Steauu Bukurešť, kterou jsme pak dostali ve skupině pod sebe.

Po tomhle atraktivním losu začal očekávaný blázinec ohledně lístků. Za krátkou dobu jsem měl v mobilu snad šedesát esemesek, ozývali se i lidé, které jsem dvacet let neviděl… Poučili jsme z toho, co se dělo na jaře před zápasy čtvrtfinále Evropské ligy s Chelsea, kdy se v kabině téměř neřešilo nic jiného než vstupenky. Jindra (Trpišovský) tomu udělal rázně přítrž, je jasně dané, že hráči mají nárok na patnáct lístků, my ostatní na deset a dál už přes to nejede vlak.

„OPAVA NÁS KLEPLA PŘES PRSTY…“

Ten opravdový nám jel v sobotu k utkání do Opavy, kde jsme v neděli odpoledne dostali asi už potřebné klepnutí přes prsty. V Karviné jsme nedávno také uhráli jen remízu, ale neproměnili jsme pět vyložených šancí i penaltu. Tentokrát to byl spíš profesorský přístup, navíc domácí hráli skoro celé utkání o deseti. Jenže když vedete jen o gól, tak může zničehonic přijít trest, což se nám také v nastaveném čase přihodilo. Domácí si ale bod za to, jak makali a dřeli, zasloužili. My se musíme z této zbytečné ztráty oklepat a rychle na ni zapomenout. Reprezentační přestávka, během které dočasně zmizí z kabiny hodně kluků, nám k tomu jistě pomůže. Ale do úterní půlnoci musíme nahlásit soupisku na Ligu mistrů, kde máme po odchodu Alexe Krále ještě jedno volné místo, které se řeší…“