Reprezentace podle tradice

Kvalifikační remízou v Oslo, která s největší pravděpodobností přibouchla dveře do baráže o postup na mistrovství světa 2018 v Rusku, navázala česká reprezentace na odlišné postupové tradice. Zatímco na evropský šampionát se ve své samostatné éře dokázala probojovat šestkrát (!) v řadě, což ani víckrát nešlo, na ten světový se jí to podařilo pouze jednou. Když v listopadu 2005 zdolala v barážovém dvojzápase právě Norsko, objednala si tím letenky k sousedům do Německa. Nedvěd a spol. tím dali zapomenout na čtyři roky starou blamáž s Belgií, ale od té doby se jejich následovníci na světové fotbalové dostaveníčko z kvalifikace nepodívali, ani nedostali možnost reparátu v baráži…

Čím si tuhle zvláštní postupovou houpačku vysvětlovat? Určitě ne sílou soupeřů, na které národní tým v kvalifikační skupině narazil. V bojích o MS 2010 v Jihoafrické republice to byli Slováci a Slovinci, kteří na šampionát také postoupili, a teprve nastupující silná generace Poláků, s nimiž jsme sdíleli stejně smutný osud. V kvalifikaci MS 2014, které hostila Brazílie, si to měli Češi rozdat o druhé místo ve skupině s Dány, případně s Bulhary, protože jasným favoritem na přímou účast byli Italové. Nečekaná zářijová porážka v Edenu s Arménií však odpískala proklamovaný kvalifikační finiš hned v zárodku. Chabým těšínským jablíčkem pak byla dodatečná skutečnost, že se baráž druhému týmu z „naší“ skupiny nakonec jako jedinému vyhnula. To ostatně hrozí i nyní, kdy mají navíc svěřenci trenéra Jarolíma ještě horší bodové karty. Když si odmyslíme suverénní mistry světa z Německa, tak mezi hratelné soky jistě patří Ázerbajdžán, Norsko i s náskokem druhé Severní Irsko…