Petrohradský týden: Václav Tichý: „Je to pořád jenom hra…“

„V Moskvě jsme viděli čtyři zápasy, dva na stadionu Spartaku a dva v Lužnikách, kde jsme měli novinářská místa až hodně vysoko, takže se nám logicky podstatně zmenšili i fotbalisté na trávníku. Nejkvalitnější podívanou, myslím, nabídl hned ten úvodní duel Argentiny s Islandem, který má prakticky stejný kádr jako v kvalifikaci o postup na EURO 2016, kde se ocitl v jedné skupině s českými reprezentanty. Islanďané potvrdili i proti vicemistrům světa, že jsou pro každého velmi nepříjemným soupeřem. Jednak souboje s nimi pořádně bolí a týmovým pojetím dokáží vymazat sebevětší hvězdy, což na vlastní kůži zakusil Lionel Messi, od kterého naopak spoluhráči a hlavně argentinští fanoušci očekávají permanentní fotbalové zázraky…

LIČKOVA PROROCKÁ SLOVA

Líbilo se mi také utkání Senegalu s Polskem, ovšem jen od afrického týmu, protože naši severní sousedé včetně kanonýra Roberta Lewandowského toho překvapivě moc nepředvedli.  A nejen v tomto vstupním zápase na šampionátu. Vzpomněl jsem si také na slova Vernera Ličky, který má polský fotbal ze svého trenérského působení dobře zmapovaný. Když ve speciálu Gólu k mistrovství světa v Rusku glosoval postupové šance ve skupině H, tak téměř prorocky prohlásil, že se mu zdá, jestli reprezentační celek kolegy Adama Nawalky není už trochu za zenitem výkonnosti!

I RONALDO UBRAL PLYN…

Těšil jsem se také, že uvidím zblízka v akci druhou velkou superstar světového fotbalu, portugalského kapitána Cristiana Ronalda, zvlášť po jeho tříbrankovém galapředstavení v pyrenejském derby se Španělskem. Blýskl se hned na začátku utkání s Marokem pohotovou gólovou hlavičkou, kterou namlsal všechny fanoušky v Lužnikách, pokud se vůbec stihli včas usadit na svých místech, ale postupně úřadující mistři Evropy včetně CR7 sundávali nohu z plynu a přepustili iniciativu technicky dobře vybavenému soupeři ze severu Afriky. Jenže jeho Achillovou patou je koncovka, tak žádnou ze slibných příležitostí nevyužil alespoň k vyrovnání, které by Maročanům udrželo postupovou naději i do závěrečného zápasu ve skupině B v Kaliningradu se Španělskem. Takhle jim a tisícům temperamentních fanoušků zůstaly jen oči pro pláč…

MISTŘI SVĚTA (ZATÍM) BEZ LESKU

Nebyl jsem samozřejmě sám, koho zklamali mistři světa Němci ve vstupním zápase s Mexikem. V Lužnikách totiž předváděli nenápaditý pěší fotbal ve středu hřiště, stoperská dvojice Hummels-Boateng měla plné nohy práce s rychlonohými Mexičany a mladý Timo Werner byl na hrotu útoku úplně odříznutý. A tak se zrodila prvotřídní senzace, která málem měla i vyřazovací nadstavbu, kdyby v nastaveném čase utkání se Švédskem, do kterého udělal trenér Joachim Löw čtyři změny v předchozí základní sestavě, záložník Toni Kroos filigránsky zahraným trestným kopem nevystřelil Němců potřebné tři body. A tím i reálnou postupovou naději do vyřazovací fáze, v níž se historicky vždycky cítí jako ryba ve vodě!

KREML A LUŽNIKY TROCHU JINAK

V Moskvě jsme měli jen jeden úplně volný den, který jsme využili k prohlídce této rychle rostoucí metropole. Zkombinovali jsme tři dopravní prostředky – metro, autobus a také loď, se kterou jsme viděli světoznámé památky včetně Kremlu úplně jinak, než kdybychom před nimi stáli klasicky jako turisté. Loď se otáčela přímo u sportovního komplexu v Lužnikách, ze kterého se klene nová lanovka přes řeku Moskvu až k Lomonosovově univerzitě na protějším břehu a mírném kopci.

ČTYŘI HODINY VE FOTBALOVÉM EXPRESU

Největší a také nejnavštěvovanější ruská velkoměsta Moskvu a Petrohrad spojuje po kolejích expres Sapsan, který osmisetkilometrovou vzdálenost mezi nimi zvládne za čtyři hodiny. „Náš“ čtvrteční dopolední spoj zaplněný převážně fotbalovými pasažéry, podle replik dresů jste byli ihned doma, komu na šampionátu drží palce. Převažovali mezi nimi Jihoameričané, především Brazilci, které čekal o den později velmi důležitý souboj s Kostarikou, neboť po předchozí remíze se Švýcarskem si už nemohli dovolit bodově znovu klopýtnout. Do „Benátek severu“ cestovali rovněž Argentinci, třebaže poslední duel ve skupině D s Nigérií byl na programu až v úterý, a nechtělo se jim jet do Nižného Novgorodu. Ti, co se takhle rozhodli, pak večer určitě nelitovali, že neviděli tříbrankový výprask od Chorvatů naživo, ale jen v některém z petrohradských podniků v televizi…

NA VENKOVĚ SE ČAS ZASTAVIL…

Byl jsem zvědavý, jak vypadá v současné době ruský venkov, jestli aspoň částečně drží tempo s městy, která se dynamicky rozvíjejí a modernizují. I ve dvousetkilometrové rychlosti bylo vidět na zchátralých domech a prašných cestách k nim, že se zde spíš čas zastavil, včetně tu a tam postávajících starších typů aut z ještě sovětské produkce. Také pracovních příležitostí je zde nejspíš poskrovnu, protože většina někdejších továren podél trati byla „vybydlená“ a v dezolátním stavu.

ARCHITEKTONICKÝ SKVOST NA BŘEHU NĚVY

Za to „Petir“, jak Rusové familiárně říkají Petrohradu, byl patřičně nablýskaný, protože desetitisíce turistů z celého světa sem dorazily nejen za památkami a bílými nocemi se zvedajícími se mosty, ale především za fotbalem. Krestovský stadion s kapacitou 68 tisíc diváků, který byl vloni slavnostně otevřen, je opravdovým architektonickým skvostem. Abyste ho uviděli v plné kráse, jak je citlivě zasazený do rozsáhlého sportovního parku, jak se kolem něj točí nově vybudovaná autostráda, která ho spojuje s centrem, musíte mít prostorový odstup z lodi, plující po řece Něvě, neboť na jejím břehu se tyčí. Viděli jsme při téměř dvouhodinové projížďce samozřejmě i majestátní historické budovy, které nechala postavit vládnoucí carská dynastie. K některým z nich jsme se pak vydali pěšky, nevynechali jsme ani zakotvenou loď Aurora, která se do světových dějin zapsala rudým písmem.

PETRŽELA PRŮKOPNÍKEM LEPŠÍCH ČASŮ

Do Petrohradu jsme však přijeli za fotbalem. Novodobou slavnou éru zdejšího Zenitu odstartoval na prahu třetího milénia český trenér Vlastimil Petržela. Během několikaletého angažmá mu v roli klubového prezidenta šéfoval Vitalij Mutko, který později povýšil na ministra sportu. Dres Zenitu oblékali i čeští hráči, ale jen Radek Šírl se dočkal vytouženého ruského titulu a ještě k tomu i vítězství v tehdejším Poháru UEFA. To vše zažil na ještě starém stadionu, který jsme z lodi rovněž viděli.

ČARODĚJ NAVAS NAKONEC KAPITULOVAL

Naši ruskou misi završil zápas Brazílie s Kostarikou. V hledišti měli „kanárci“ výraznou převahu, ale na trávníku to tak jednoznačné hlavně v prvním poločase nebylo, třeba jednou z příčin byly netradiční modré dresy Brazilců. Urostlý kouč Tite se o přestávce nerozpakoval nechat v kabině Williana a rychlonohý Douglas Costa, který již natrvalo patří mezi „podřízené“ Pavla Nedvěda v Juventusu, statickou hru ihned rozhýbal. Chytil se i Neymar a kostarický brankář Keylor Navas svými jistými zákroky dokazoval, proč je „jedničkou“ v Realu. Brazilský tlak narůstal, ale kýžený gól nepřicházel, Neymar si přifilmovaným pádem sice vymodlil penaltu, ale rozhodčí ji po zhlédnutí videa odvolal. Až v nastaveném čase vypuklo žluté šílenství. Střídající Roberto Firmino vyhrál hlavičkový souboj hluboko v šestnáctce, zezadu se k míči dostal jeho nedávný parťák z Liverpoolu Philippe Coutinho a propasíroval ho mezi nohy padajícího Navase. Na trávník vyběhl i rozjásaný trenér, kterého nechtěně srazil stoper Filipe Luis, takže na pozápasovou tiskovou konferenci dorazil s notným zpožděním a očividným kulháním! Definitivně mu spadl balvan odpovědnosti až v sedmé minutě nastavení, kdy pronikající Douglas Costa nezištně přihrál před prázdnou branku úplně volnému Neymarovi.

DOHRÁVKA V ULICÍCH A BARECH

Infarktový zápas se následně ještě dohrával v petrohradských ulicích a nočních barech, až do nich dorazili nadšení brazilští fanoušci, kteří se o radost z vítězství chtěli podělit s ostatními lidmi. V metru si tři z nich strčili hlavu do papírové desky s postavou v dresu Brazílie a cestou po strmých eskalátorech si snad se všemi protijedoucími cestujícími vítězně plácali. Vyvolalo to úplně spontánní reakci, všichni se na sebe usmívali, plácnutí s širokým úsměvem nevynechal ani ruský příslušník bezpečnostních složek, který měl předtím ve tváři a pod čepicí tradičně neutrální kožený výraz.

A takhle by to mělo být po každém zápase, bez ohledu na jeho výsledek, co říkáte? Vždyť fotbal je pořád jenom hra…“

Foto: Jaroslav Kolář a Zdeněk Pavlis