Martin Dúbravka: „Ve Wembley jsem se dostal zpátky do pohody!“

Martin Dúbravka: „Ve Wembley jsem se dostal zpátky do pohody!“

V úvodu sezony mu italský kouč Andrea Stramaccioni přisoudil roli sparťanské brankářské „jedničky“, se kterou se však MARTIN DÚBRAVKA nepopasoval bez chyb, a tak si za čas vyměnil role s Tomášem Koubkem. Po jeho odchodu do francouzského Rennes dostal slovenský reprezentační gólman druhou šanci, kterou už vrchovatě využil. Je jednou z mála stabilních opor ambiciózního letenského týmu, který však stále marně čeká na trvalé výsledkové probuzení, aby začal konečně smazávat propastnou podzimní ztrátu především na největší rivaly Plzeň a Slavii. I když si to s nimi ve dvoutřetinovém zbytku této sezony už zřejmě nerozdá o mistrovský titul a vysněný přímý postup do Ligy mistrů…

Jak se vám po zápase s Plzní usínalo?

„Vím, že hned po utkání neusnu. Tak jsem si zvykl, že se na záznam zápasu ještě jednou podívám. Skončil asi v půl druhé v noci, ale usnul jsem až v půl čtvrté. Myslím si, že jsme podali jeden z nejlepších podzimních výkonů, měli jsme i velké šance, ale bohužel jsme ani jednu neproměnili.“

Na rozhodující hlavičku Daniela Koláře jste sotva mohl dosáhnout…

„Zůstal v šestnáctce neobsazený a mohl centr nasměrovat hlavou k vzdálenější tyči. Snažil jsem se na balon dosáhnout, ale trefil to opravdu výborně a přesně.“

Který další moment byl pro vás nejsložitější? Dorážka zblízka těsně před přestávkou?

„Přesně tak. Nedokázali jsme včas rychlý eliminovat protiútok Plzně, střílený centr z levé strany letěl na malé vápno, kde bylo několik našich i hostujících hráčů. A Petržela to hned z první napálil na branku. Chtěl jsem jeho ránu nějak vykrýt, což se mi podařilo. Kdybychom dostali druhý gól a ještě k tomu do šatny, bylo by to ve druhém poločase ještě mnohem těžší než za stavu 0:1. I tohle bylo velmi náročné a nakonec se nám s tím nepříznivým výsledkem nepovedlo nic udělat…“

Bezprostředně po tomto reflexivním zákroku jste vypadal otřesený!

„Dorážka mě trefila přesně do choulostivých partií, což je velmi bolestivé. Naštěstí brzy po tom odpískal rozhodčí konec první půle, takže jsem se mohl během přestávky dát v kabině do pořádku.“

V závěru jste zahrával centry do ohně, šel jste dokonce i na hlavičku!

„Vyplynulo to ze závěrečného tlaku, měl jsem i pokyn z lavičky, abych tam šel. Chtěl jsem tam svoji přítomností udělat přečíslení a vnést i nějaký zmatek, ale balon se ke mně nedostal ani neodrazil.“

Co jste si po utkání říkali s brankářským kolegou a krajanem Matúšem Kozáčikem, který pochopitelně opouštěl letenský trávník s diametrálně odlišnými pocity…

„Máme spolu, myslím, velmi dobrý vztah bez ohledu na to, kdo je v reprezentaci jedničkou. Kryl jsem v ní delší dobu záda jako dvojka, teď se role i kvůli jeho zranění obrátily. Matúš několika výbornými zákroky Plzeň podržel a pomohl jí k nejtěsnějšímu vítězství.  Po utkání jsme spolu prohodili pár slov už jako reprezentační kolegové a přátelé, i když jsme v utkání stáli každý na opačné straně.“

Do konce podzimu čekají Spartu těžké zápasy venku – nyní v Jablonci, potom ve Zlíně a v Olomouci…

„Musíme nedělní porážku s Plzní, i když bychom si, myslím, podle průběhu zápasu a počtu šancí zasloužili minimálně remízu, hodit za hlavu. Už s tím nic neuděláme… Potřebujeme navázat na dobré pasáže z tohoto utkání i v těch dalších, které máme ještě před sebou, a konečně rozjet vítěznou sérii, která by nás bodově vynesla v ligové tabulce tam, kam Sparta patří, a začít stahovat ztrátu na Plzeň se Slavií. Ale to už si říkáme delší dobu…“

Které ztracené body nejvíc mrzí a chybějí?

„Mrzí všechny stejně. Měli jsme vyhrát obě malá pražská derby doma s Bohemkou i v minulém kole na Julisce s Duklou. S „Klokany“ jsem se pod jejich vyrovnání těsně před koncem podepsal já nejistým zákrokem, na Dukle jsme měli proměnit některou z vyložených šancí, pak by se zápas vyvíjel úplně jinak. V Liberci jsme remizovali, když Slovan dohrával v devíti hráčích, a o prohraném utkání v Brně s poslední Zbrojovkou ani nemluvě, to byl hrozný týmový propadák.“   

Minulé pondělí se v kvalifikačním finiši v jiných skupinách rozhodovalo o tom, jestli Slovensko z druhého místa v té své postoupí do listopadové baráže o mistrovství světa 2018 v Rusku. Sledoval jste v televizi zápasy Ukrajina – Chorvatsko a Wales – Skotsko?

„Jen průběžně na internetu. Bohužel ani jedno utkání neskončilo nerozhodně, což byl výsledek, který by nás posunul do baráže… Je to ohromná smůla a škoda, protože v současné slovenské reprezentaci je velmi silná hráčská generace, která drží i jako parta pevně při sobě. Věřím proto, že bychom o účast na mistrovství světa úspěšně zabojovali. Měli jsme velmi těžkou skupinu, ze které byl už úspěch se dostat na druhé místo. Bod, který nám k baráži v redukované tabulce scházel, jsme měli několikrát na dosah ruky. Ve Slovinsku, doma s Angličany jsme inkasovali jediný gól ve čtvrté minutě nastavení, také v nedávné odvetě ve Wembley jsme mohli uhrát remízu. Ve Skotsku jsme prohráli vlastní brankou minutu před koncem, když jsme přes hodinu hráli v deseti… Proto jsme všichni ohromně zklamaní, že jsme nedostali postupovou šanci v baráži.“

Po obou těžkých podzimních duelech na „Ostrovech“ na vás ze všech stran pršela chvála a to nejen ze slovenských médií…

„Na zářijový sraz nároďáku jsem nepřijel zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení, protože jsem ve Spartě nechytal. Potěšilo mě, že mi trenér Kozák dal důvěru a postavil mě, částečně tomu pomohlo, že Matúš Kozáčik, který byl do té doby „jedničkou“, měl zdravotní problémy. Získal jsem zpátky zdravé sebevědomí, i když jsme s Angličany nakonec ve Wembley prohráli.  Měli jsme na tomhle slavném londýnském stadionu i velkou podporu slovenských fanoušků. Pohodu jsem si pak přenesl do klubu, kde jsem po odchodu Tomáše Koubka do francouzského Rennes, dostal druhou šanci.“

Bylo utkání ve Wembley vaším nejsilnějším zážitkem v dosavadní kariéře?

„Je to samozřejmě velký svátek pro každého fotbalistu, když si může ve Wembley zahrát. Ale atmosféra, i když v hledišti sedělo sedmdesát tisíc diváků, nebyla tak bouřlivá a elektrizující jako při kvalifikačním utkání v Trnavě se Slovinskem. To jsem měl z povzbuzování dvaceti tisíc slovenských fanoušků místy úplné mravenčení po těle.“   

Proč jste se vloni vracel z dánského Esbjergu?

„Angažmá mělo dvě rozdílné části. Půldruhého roku to bylo výborné, hráli jsme Evropskou ligu, budovalo se silné a ambiciózní mužstvo, na což jsem byl zvyklý i ze Žiliny. Jenže pak přišlo jedenáct mladých, nezkušených domácích hráčů a kvalita šla zákonitě dolů, najednou jsme hráli jen o záchranu. Změnila se i moje pozice, přestal jsem chytat, tak jsem zašel za vedením, že bych chtěl před vypršením kontraktu odejít. Nechtěli o okamžitém odchodu ani slyšet, za půl roku mě už ale pustili.“

Nechtěl jste dál zůstat v zahraničí, za které se Česko přece jen nedá považovat?

„Měl jsem nějaké nabídky, ale jít do Liberce mi dávalo největší smysl, abych svoji stagnující kariéru znovu nastartoval.“

Smlouvu s Libercem jste podepsal jen na rok a další prodloužení po vydařené minulé sezoně jste odmítl…

„Taková byla i naše dohoda, že v případě dobré nabídky ze Slovanu odejdu. Každopádně mi ten rok v Liberci velmi pomohl, rád na něj vzpomínám, protože jsme si i jako tým v kabině velmi sedli.“

Co byl hlavní důvod, že jste kývl na nabídku pražské Sparty?

„Má ještě vyšší ambice než Liberec, Spartu jsem dlouhodobě sledoval, znal jsem i prostředí, do kterého bych šel, protože jsem proti ní chytal, když jsem byl ještě v Žilině, v předkole Ligy mistrů. Když mě Sparta oslovila, potěšilo mě to, bral jsem to jako další krok ve své brankářské kariéře. Při podpisu tříletého kontraktu jsem věřil, že se do branky dostanu, že proto udělám v přípravě maximum, i když jsem zároveň počítal s velkou konkurencí, která je ale ve Spartě na všech postech.“

Měl jste informace, že váš brankářský konkurent Tomáš Koubek může odejít na zahraniční angažmá?

„Věděl jsem, že už v zimě měl Tomáš nějaké zahraniční nabídky a že dostal od vedení klubu příslib, že by mohl v případě adekvátního odstupného v letním přestupním termínu odejít do ciziny.“

Od trenéra Stramaccioniho jste dostal důvěru jako letenská „jednička“ mezi tyčemi, ale svezl jste se s nevýraznými výkony celého týmu Sparty. V čem vidíte hlavní příčinu? V nezvyku na nové spoluhráče nebo ve vlastní nervozitě?

„Seběhlo se víc nepříznivých věcí dohromady. Z červnového srazu slovenské reprezentace jsem si přivezl zranění pravého kotníku, se kterým jsem měl už problémy v posledním ligovém zápase v Liberci. V krátké letní dovolené jsme to nestihl úplně doléčit, což mě pak limitovalo v úvodních trénincích i na soustředění v Rakousku. Bydlel jsem v tu dobu také pořád jen na hotelu, protože jsme nemohli s přítelkyní najít v Praze trvalé bydlení, které by nám vyhovovalo. Teď už to máme vyřešené. Hráčský kádr na Letné prošel v létě velkou obměnou, přišlo hodně nových hráčů a bylo jasné, že to chce čas, než si to sedne. Jenže v takových klubech, jako je Sparta, toho času moc nebývá. Ruku v ruce s tím šla i velká očekávání jak od fanoušků, tak od médií, takže jsme od začátku byli pod velkým okolním tlakem. V předkole Evropské ligy jsme dostali velmi těžkého srbského soupeře a nesplnili jsme jeden z cílů hned v úvodu sezony – postoupit do základní skupiny této soutěže, jako se to Spartě podařilo v minulých letech. To přeneslo i do české ligy, ve které jsme nechytili podzimní začátek, nebyli v ní tak dominantní, jak se předpokládalo. Výsledkově to až na pár výjimek trvá dodnes.“

V kabině Sparty je jazykový Babylon. Pomáhají vám dva roky strávené v Dánsku?

„Jednoznačně! Musel jsem zapracovat na angličtině, abych mohl se spoluhráči co nejlépe komunikovat. Nemyslím tím jen na hřišti, kde se ty základní slova a pokyny, které nutně potřebujete, brzy naučíte, ale taky v kabině. Snažím se pomáhat s adaptací hlavně klukům, kteří přišli v létě do Česka z jazykově úplně odlišných zemí, aby si co nejrychleji tady po všech stránkách zvykli.“

MARTIN DÚBRAVKA

Narozen: 15. ledna 1989. Výška: 191 cm. Váha: 87kg. Stav: svobodný, přítelkyně Lucia. Fotbalový post: brankář. Hráčská kariéra: MŠK Žilina (Slovensko, 2000–2014), Esbjerg fB (Dánsko, 2014-2016), Slovan Liberec (2016-2017), Sparta Praha (2017-?). Největší úspěchy: mistrovský titul se Žilinou (2010), postup do základní fáze Ligy mistrů (2010).