Marcel Lička: „Zlatý zápas jsme hrát nechtěli!“

Marcel Lička: „Zlatý zápas jsme hrát nechtěli!“

Doma si dodělává profesionální trenérskou licenci, ale praktické zkušenosti zatím sbírá jen v zahraničí. MARCEL LIČKA, starší syn olympijského vítěze z Moskvy 1980 a prezidenta Unie českých fotbalových trenérů, se potatil a otce Vernera již dostihl, když o minulém víkendu získal s Dinamem Brest historicky první mistrovský titul pro klub z města na bělorusko-polské hranici. Dvaačtyřicetiletý kouč ale u čtvrtečních oficiálních oslav triumfu v tamní házenkářské hale s fanoušky nebude…

V neděli v poledne jsme hráli poslední ligové utkání v Minsku s Dinamem, kterému jsme výhrou 3:1 oplatili jedinou naši porážku v této sezoně. Po návratu do Brestu jsme měli ještě společnou večeři a já jsem pak přes noc jel autem domů, protože od úterý mě čeká v Praze další část studia profesionální trenérské licence UEFA. Je to takhle termínově naplánované, takže jsem s tím bez ohledu, jak dopadneme v běloruské lize, dopředu počítal. Z Brestu do Varšavy, což je nějakých 180 kilometrů, se jede po normální silnici, ale potom už je dálnice – jezdím buď přes Ostravu, nebo přes Wroclaw, nechá se to zvládnout za deset hodin.


TRIO BY V ČESKÉ LIZE BOJOVALO NA ŠPICI…“

Že bychom mohli dosáhnout na titul, mě poprvé napadlo pět kol před koncem, když jsme doma dokázali porazit v hektickém zápase Slutsk. Měli jsme 70 procent držení míče, ale od úvodní čtvrthodiny jsme prohrávali 0:1. Vyrovnali jsme deset minut před koncem a v poslední minutě jsme utkání otočili, i když výsledek nakonec byl po nastavení 3:2. Tým ukázal nejen fotbalovost, ale také charakter, mentální odolnost a schopnost zvládat na hřišti krizové momenty. To byly, myslím, také hlavní atributy, proč jsme předčili o pět bodů v konečné tabulce Borisov. BATE má také hodně fotbalový herní projev směrem dopředu, třetí Soligorsk, který zaostal o dalších pět bodů, se spíš prezentuje taktickým, defenzivním pojetím, hodně spoléhá na standardní situace. Dovolím si tvrdit, že všechny tři tyhle týmy by hrály i v české lize nahoře, se Slavií asi ne, ale s Plzní, Spartou, Mladou Boleslaví nebo Baníkem by to byly rovnocenné partie. Navíc BATE má obrovské zkušenosti z pohárové Evropy.


HRÁČI DOSTALI NA OSLAVY TŘÍDENNÍ VOLNO!“

Někdy v říjnu jsem se dozvěděl, že v případě bodové rovnosti s BATE bychom museli sehrát tzv. zlatý zápas o titul, nebyla by nám nic platná lepší bilance ve vzájemných zápasech, jako tomu je v drtivé většině ligových soutěží. To jsme samozřejmě nechtěli dopustit. Dokonce se objevil i návrh, že kdyby se bodově dotáhl i Soligorsk, tak by se prý sehrál miniturnaj, který by rozhodl o běloruském mistrovi. Vzhledem k tomu, že liga skončila na přelomu listopadu a prosince, tak si to ve zdejším mrazivém počasí nedovedu dost dobře představit… Nakonec všechny tyto varianty zůstaly jen na papíře, v předposledním kole jsme porazili doma Vitebsk 1:0 a první titul v historii klubu nám už nikdo nemohl vzít. Prezident rezervoval na oslavu jednu z brestských restaurací, slavilo se v ní do čtyř hodin ráno. Hráčům jsme dali třídenní volno, aby mohli ještě pokračovat.


MUSÍM NATOČIT ZDRAVICI A PODĚKOVÁNÍ…“

Na domácí zápasy bývá stadion Dinama většinou vyprodaný, vejde se na něj 10 100 diváků, ale tribuny jsou jen ze dvou dlouhých stran a kolem hřiště je atletická dráha. Průměr na jedno utkání jsme měli devět tisíc, BATE čtyři a půl. Fanoušci jezdí vlakem i na naše venkovní zápasy, do těch nejvzdálenějších ligových destinací trvá cesta jedenáct až dvanáct hodin. Přesto jich vždy tři stovky dorazí, teď v neděli v Minsku jich bylo v hledišti hodně přes tisíc. I kvůli nim bude oficiální oslava ve čtvrtek večer ve zdejší házenkářské hale, do které se vejdou tři tisíce lidí. Bude to podobně velká show jako před začátkem sezony, kdy klubové vedení uspořádalo podobnou akci. I když budu v tu dobu v Česku, musím natočit a poslat zdravici i poděkování všem v ruštině, které tam v průběhu večera účastníkům na velkoplošné obrazovce pustí.


KDYŽ JSEM NAŠTVANÝ, TAK NADÁVÁM ČESKY!“

V kabině tvoří většinu domácí fotbalisté, jsou zde i Ukrajinci, ale také Španěl, Portugalec i Afričané. Při komunikaci používám ruštinu, ze které podle potřeby přecházím do angličtiny, francouzštiny nebo španělštiny. Všichni cizinci ale rusky trochu umí a rozumějí. Ale když jsem naštvaný, tak nadávám česky, což také pochopili, ale někteří i pochytili a zkomoleně to opakují…


SMLOUVA MI KONČÍ TEĎ V PROSINCI…“

V Brestu jsem sám bez rodiny, protože by tady pro děti nebyla anglická škola. I na dálku to se mnou všichni moji blízcí prožívají. Manželka, rodiče, brácha Mario. Od mámy jsem se dozvěděl, že byl táta na mě hrdý, co se mi v Bělorusku jako trenérovi, navíc teprve začínajícímu, podařilo. Jestli budu v Dinamu pokračovat, je ale v tuhle chvíli ještě ve hvězdách. Smlouva mi končí v prosinci, je tam sice i nějaká opce, ale zatím se mnou nikdo z klubu na tohle téma nejednal. Hráči mají nyní šestitýdenní dovolenou, protože běloruská liga jede bez přestávky od března do listopadu. Zimní příprava na novou sezonu startuje 13. ledna, to je jediná termínová jistota. Uvidíme, jestli se bude i mě týkat…“

MARCEL LIČKA

Narozen: 17. července 1977. Stav: ženatý, manželka Gabriela, syn Sebastian (13), dcera Elisabeth (9). Hráčská kariéra: Baník Ostrava (-2000), Slavia Praha (2001), Chmel Blšany (2002), Viktoria Žižkov (2002-2003), Tescoma Zlín (2003-2004), Górnik Zabrze (Polsko, 2004-2005), Dyskobolia Grodzisk (2006), UD Hodarada (Španělsko, 2006-2008), Calais RUFC (Francie, 2008-2009), SK Kladno (2010). Trenérská kariéra: Dinamo Tbilisi (Gruzie, 2014, asistent), Radomiak Radom (Polsko, 2016, asistent), Dinamo Brest (Bělorusko, 2018-?). Největší úspěch: běloruský mistr (2019), vítěz běloruského poháru (2018), vítěz běloruského Superpoháru (2018, 2019).