Liga národů: Portugalci dál kralují Evropě

Kvarteto vítězů prvoligových skupin premiérového ročníku Ligy národů se sjelo do jedné z účastnických zemí – do Portugalska, aby si to jejich reprezentační týmy v klasickém vyřazovacím formátu rozdaly o kontinentální zlato, stříbro a bronz. Tomu byl také dopředu přizpůsobený v červnovém termínu i jízdní řád kvalifikace EURO 2020, aby nekolidoval se zápasy v Portu, resp. Guimaraesi, které byly hostitelskými městy.

Hlavním centrem bylo pochopitelně mnohem větší z nich, ve kterém se před semifinálovými duely ubytovaly tisíce anglických, nizozemských a švýcarských fanoušků. Při promenádování ulicemi Porta a jeho historických částí, kterými jsou především Ribeiro a na druhé straně řeky Douro se sklepy proslulého portského Vila Nova de Gaia, jste si je nemohli na dálku splést. Drtivá většina z nich totiž svým oděvem ctila národní barvy. Domácí Portugalsko se ve vstupním utkání se Švýcarskem představilo na zdejším slavném stadionu Dragao, které má po patnácti letech pro našince pořád hořkosladkou stopu - vítězné čtvrtfinále českého národního týmu s Dánskem i trpké následné semifinálové loučení po „stříbrném gólu“ Dellase s Řeckem na evropském šampionátu 2004.

CR7 A VAR V HLAVNÍ ROLI

Dlouho to nevypadalo, že Cristiano Ronaldo a spol. splní roli papírového favorita, která byla úřadujícím mistrům Evropy z Francie 2016 logicky přisouzena. Švýcaři se totiž nechtěli odevzdaně spokojit s očekávaným „přesunem“ do Guimaraese k nedělnímu malému finále o bronz. Jenže co byla platná jejich ofenzivní aktivita, když inkasovali z první rány na branku. Stalo se tak podle scénáře, který spolehlivě funguje už téměř dvě dekády. Při průniku byl faulován CR7, sám se ujal role exekutora, hodil dozadu několik zpátečních kroků a nad „hladovou“ švýcarskou zdí prosvištěl míč za záda brankáře Sommera… Nejtěsnější výsledek pak svítil na obří tabuli až do 57. minuty, ve které dostal hlavní slovo VAR, byť s hodně dlouhým zpožděním. Po centru do portugalské šestnáctky a pádu Zubera se hosté marně dožadovali odpískání penalty, německý arbitr Felix Brych nechal hru pokračovat, takže vzápětí vznikl závar před opačnou brankou. Kdyby se Bernardo Silva nechtěně nepřimotal pod nohy svému slavnějšímu parťákovi z útoku, který se chystal zblízka dorážet, mohli domácí vést 2:0. Křídelník Manchesteru City však složil reparát, když byl při zasekávačce křižujícím bekem na malém vápně faulován a sudí ukázal jednoznačně na bílý puntík. Cristiano Ronaldo si vzal balon, ovšem rozhodčí mu dal pokynem ruky najevo, ať počká, protože je v konzultačním spojení s kolegou videorozhodčím. Nebyla to zrovna krátká debata, po které odběhl Brych za postranní čáru podívat se na obrazovku. Jeho verdikt byl opačný – zrušil penaltu Portugalcům a zpětně je odpískal ve prospěch Švýcarů. Atmosféra na stadionu byla přímo dračí, ale stabilního exekutora Ricarda Rodrigueze nerozhodila stejně jako šeptanda CR7 do ucha brankáře Ruie Patrícia. Vyrovnáno na 1:1!

Finálové sny Portugalců dostaly pořádnou trhlinu, na hráčích bylo i na dálku patrné, jak těžce koušou změnu pokutového kopu. Švýcarům naopak narostla křídla a chtěli nalomené domácí ve zbývajícím čase normální hrací doby dorazit, aby se vyhnuli půlhodinovému prodloužení. To se opravdu nekonalo, jen důvod byl zase obrácený. Cristiano Ronaldo opět demonstroval svoji fotbalovou genialitu a neutuchající gólový apetit. Dvě minuty před koncem si našel po rychlém brejku Bernarda Silvy jeho centr dřív než švýcarští obránci a přesným volejem k levé tyči podruhé překonal nebohého Sommera. Třetí výstavní kousek, kterým zkompletoval hattrick a pojistil postup do finále, předvedl čtyřiatřicetiletý portugalský kapitán v poslední minutě. Na levé straně svoji typickou přešlapovačkou úplně znehybněl obránce Mbabu a poslal kulatý projektil nezadržitelně ke vzdálenější tyči! Co dodat? Snad jen pár výmluvných statistických čísel. Při svém debutu v Lize národů zaznamenal šestý hattrick v portugalské reprezentaci a celkově 88. gól v 158 odehraných mezistátních zápasech. Je historicky nejúspěšnějším evropským reprezentačním střelcem.

DVAKRÁT V DOPROVODU ZÁSAHOVÉ JEDNOTKY

Druhé semifinálové utkání Nizozemsko-Anglie v Guimaraesi bylo ještě mnohem sledovanější. Hlavně z pohledu portugalské policie, která v plné zbroji bedlivě dohlížela na spořádaný transport anglických fanoušků speciálními rychlovlaky z Porta. Využili jsme stejný druh přepravy. Ještě se mi nikdy nestalo, abych měl za spolupasažéry po zuby ozbrojené příslušníky zásahových jednotek, kteří obsadili sedadla za námi, z nichž předtím „zvedli“ anglické pasažéry s tím, ať si přesednou do dalšího přistaveného spoje… Předpověď chladného a hlavně deštivého počasí, se bohužel naplnila, takže výtoč piva v tamních restauracích či improvizovaně vytvořených stáncích neměla zdaleka takové parametry, jaké se při čekání v ulicích nebo v okolí stadionu na jeho otevření očekávaly. V hledišti s kapacitou 26 tisíc diváků, měli Angličané jasnou převahu. S bílými vlajkami s červeným křížem, označenými klubovou příslušností, jich dorazilo kolem šestnácti tisíc, „oranjes“ měli jen čtvrtinovou podporu od svých krajanů.

Na trávníku to byl ale naprosto vyrovnaný poměr fotbalových sil. Možná také proto, že trenér Gareth Southgate vynechal v základní sestavě hráče, kteří v sobotu večer v Madridu odehráli v dresu Liverpoolu a Tottenhamu anglické finále Ligy mistrů. Dlouho ani neměl důvod do ní sahat, neboť výběr kolébky fotbalu vedl 1:0, byť k tomu přišel hodně lacino. Devatenáctiletý stoper a kapitán Ajaxu Matthijs de Ligt, kterého vábí snad všechny evropské velkokluby, si rozehrávce kolem vlastní šestnáctky nevšiml, že mu za zády sbíhá Rashford. Zpětnou malou domů mu ideálně namazal do běhu a šance, kterou sice uhasil brankář Cillessen, ale jen za cenu penaltového faulu. Sám postižený forvard Manchesteru United pak o chvilku později chladnokrevně nabídnutou příležitost využil. Viník se ze své chyby po přestávce vykoupil vyrovnávacím gólem. Po rohovém kopu v 73. minutě ho nikdo ve vzduchu neuhlídal a přesně se trefil hlavou podobně jako v odvetě čtvrtfinále Ligy mistrů v Turíně.

I v Guimaraesi vstoupil do boje o finále VAR. Střídající Lingard si v závěrečných minutách naběhl za nizozemskou obranu a poslal Angličany znovu do vedení, které ale mělo jen jepičí trvání. Francouzský rozhodčí Turpin inkriminovanou hraniční situaci konzultoval s kolegy u videa a gól kvůli ofsajdovému postavení střelce neuznal. Podle kalibrované čáry v něm byl jeden nebo dva decimetry… Na rozdíl od předchozího zápasu v Portu se tedy šlo do prodloužení, které však nerozhodly střelecké dispozice některého z aktérů na deštěm promáčeném trávníku, ale nevídané kiksy v rozehrávce, z nichž musely bývalému obránci Southgateovi vstávat vlasy hrůzou na hlavě. V 97. minutě napadlo nejistého stopera Stonese, který předtím nechal de Ligta pohodlně hlavičkovat do anglické sítě, udělat na vlastním vápně kličku dotírajícímu Depayovi. Míč se mu zamotal mezi nohami, nizozemský útočník mu ho sebral, ale Pickford dokázal hrozící pohromu odvrátit. Jen však dočasně. K vyraženému míči se jako první dostal čerstvý Promes, kterého sice dostihl rychlík Walker, ale od jeho nohy se dorážka dokutálela do vlastní sítě… Kalich hořkosti dopil se spoluhráči šest minut před koncem, kdy zpětnou přihrávku Barkleyho zachytil Depay a pečetící postupové razítko nabídl před prázdnou branku na zlatém podnose Promesovi… Čekání na trofej od roku 1966 v Portugalsku neskončilo.

Fanoušci to nesli statečně. Byť mnoho z nich si prožilo trauma čtvrt hodiny před výkopem, když se zasekly vstupní turnikety při vstupu na stadion. V obrovském chaosu, který se pořadatelé s policisty marně snažili uklidnit a vrátit zpátky do normálních mezí, hrozila vážná zranění těch, které dav zezadu natlačil na bariéry. Zůstalo jen u zhmožděnin a modřin, některé měly i pendrekový otisk. Mnohem beznadějnější situace vznikla při noční zpáteční cestě do Porta, ve které jsme se ocitli spolu s patnácti-šestnácti tisícovkami Angličanů před nádražím v Guimaraesi. Pro lepší představu bych jeho prostornost asi přirovnal k tomu v Praze-Vysočanech. Poslední část štreky od stadionu navíc lilo jako z konve, byli jsme všichni promoklí na kůži a těšili se, že se schováme do přistavených vlaků. I když bylo dopředu jasné, že pro drtivou většinu z nás to nejspíš bude hodinová jízda vestoje. Jenže vstup na nádraží byl hermeticky uzavřený policejní zásahovou jednotkou, která dovnitř nepouštěla… Přešlapovali jsme na jednom místě, zezadu další lidé přibývali, ale vpředu neubývali. Nervozita a naštvanost, což je samozřejmě slušný výraz, se daly krájet. Atmosféra houstla každou minutou a rapidně narůstal počet vzduchem létajících „fakujících“ nadávek směrem k nehybným postavám v černých uniformách. Trvalo to hodinu dvacet minut, než jsme se vytvořeným úzkým koridorem prodrali přes několik kluzkých schodů, na nichž reálně hrozilo zakopnutí, do nádražní budovy a na peron.

NA OTOČKU Z PORTA DO PRAHY

Na Sao Bento v Portu jsme vystoupili zhruba za hodinu, kterou jsme prožili „na stojáka“. Vzali jsme si taxíka, protože jsme se po předchozím dobrodružství sotva vlekli a začala nám být ještě větší zima. Nemuseli jsme se s Jardou navzájem přesvědčovat, že na zápas o třetí místo Švýcarů s Angličany v neděli po poledni do Guimaraese po této zkušenosti nepojedeme, i když by se časově nechalo stihnout i večerní finále v Portu. V tiskovém středisku jsme se dívali na televizi, žádný gól jsme v normální hrací době ani v prodloužení neviděli.  Hrdinou penaltového rozstřelu byl brankář Jordan Pickford, který se v páté sérii proměnil v úspěšného exekutora a v šesté pak vychytal Drmiče. Po této nadstavbě bychom finálový duel nestihli ani náhodou, i kdyby v tentokrát prosluněném v Guimaraesi šlo jako po másle…

Náš mladý kolega Sebastian Magashi ze sportovního periodika Meridian Match Bulgaria usedl na novinářskou tribunu celý zpocený až po hymnách a úvodních minutách nedělního finálového duelu. Domníval se, že stihne oba zápasy o umístění, ale bohužel stepoval hodinu na nádraží v Guimaraesi, než se s ním rozjel vlak směr Porto… To ale nebylo nic proti cestovní bleskové akci, kterou absolvoval v pátek a sobotu, kdy byly na Lize národů volné dny. „Letěl jsem do Prahy na kvalifikační utkání Česko-Bulharsko,“ šokoval nás o přestávce. Je totiž zpravodajem v Londýně, tak „pokrýval“ i tento zápas ve středu Evropy! Když na nás viděl, že mu asi moc nevěříme, s úsměvem vytáhl svůj mobilní telefon a ukázal v něm fotky bulharských fanoušků z Pařížské ulice, z letenské novinářské lávky i z pozápasové tiskové konference s trenérem Krasimirem Balakovem, na které byly první řady úplně prázdné, neboť čeští zástupci sedmé velmoci v tu dobu zřejmě číhali na hráče venku v mix-zoně.

Z Porta ho už další pracovní fotbalová mise po Evropě nečekala, vracel se do metropole nad Temží, i když v pondělí večer hrálo Bulharsko v Sofii kvalifikaci s Kosovem. „Tam to zvládnou kolegové,“ dodal.