Kvas cizincům nechutnal, Putina v jantaru kupovali

Babuška s pestrobarevným šátkem na hlavě si otřela ruce o ušmudlanovou šatovou zástěru a začala pokřikovat. „Kvas. Skvělý kvas.“ Rusové ji míjeli bez povšimnutí, protože si už dávno zvykli na vybranější pití. Skupiny pomalovaných belgických a hlavně anglických fanoušků, kteří se ve městě zapomněli, nebo se jim v Kaliningradu zalíbilo natolik, že se rozhodli pár dnů zůstat, než se přesunou do Rostova či Moskvy, kde hráli jejich fotbalisté osmifinále, také. Neměli ponětí, co jim ta babuška sedící u cisterny namontované na podvozku, který musí pamatovat ještě tažení Rudé armády na Berlín, vůbec nabízí.

V žádném jiném městě se při putování Ruskem s nápojem ze zkvašeného chleba nesetkali. V Moskvě, Petrohradu, ba ani ve Volgogradu, Soči či Nižném Novgorodu, kam už někteří zavítali. Buď už Rusům nešmakuje, jako kdysi, nebo prostě přišel příkaz, že boudy, v nichž se prodával, či cisterny, ze kterých se točil, musí během mistrovství z ulic zmizet. Někam na předměstí, kde na ně cizinci nenarazí, nebo alespoň do dvorů betonových krychlí, které teď milosrdně zkrášlují obrovité modrobílé plachty se znaky a logy probíhajícího fotbalového svátku. Jen v Kaliningradu cisterny s kvasem zůstaly. Dokonce i na jedné z ulic vedoucích ke stadiónu.

„Jenže Kaliningrad není Rusko. Jsme Königsberg. Anebo Královec, jak chceš. Ruská výspa a enkláva. Na západ to máme blíž než do Ruska,“ vysvětloval Dimitrij svému anglickému příteli vysvlečenému do půl těla, které má nejrůznějším tetováním pomalované jako velikonoční kraslice. Neumělá podobizna Kanea a tři angličtí lvi. A také znak Tottenhamu. Proto v sobě našli ti dva zalíbení. Dmitrij až za hrob zbožňuje a vzývá Anglii, Darren zase fotbal. Chlubí se, že nevynechal jediný evropský a světový šampionát a na Copa America a africký Pohár národů se letěl ze zvědavosti také podívat. „Musíš to ochutnat. To se tady u nás pilo. Za Stalina i za Brežněva. Pak za Jelcina ještě taky. Teď za Putina už míň,“ objednává u babušky dva poháry a čeká, jak se jeho čerstvě nalezený přítel na tuhle „manu nebeskou“ zatváří.

Darren si dá loka a hned kvas znechuceně vyplivne. Dmitrij se směje, babuška přímo chechtá, jak ti zpovykaní Angličané nemohou jejímu kvasu přijít na chuť. Zato pivo do sebe obracejí jako odsouzenci na smrt. „Laciné a fajnové,“ pochvalují si, jak je tenhle kousek země nemající s Ruskem ani kilometr společné hranice překvapil. Pivnicemi a puby, hospodami, hovornými a veselými lidmi, jejichž mentalita je tolik odlišná od do sebe ponořených ruských duší. Ale i nočními kluby nabízejícími veškeré myslitelné sexuální požitky. A lacino. Zatraceně lacino. „Tanec našich krásných dívek u tyče, následná masáž a sprcha za 10 000 rublů,“ zve manažerka jednoho z nich Jevgenije dovnitř anglické gentlemany, kteří si v tu ránu spočtou, že je nabízený požitek přijde na 120 liber. A pak odolejte. „Strašili nás. Varovali. Odrazovali, abychom do Ruska nejezdili. Prý je tady všechno špatné, Nebýt toho, bylo by nás tady aspoň o deset tisíc víc,“ přiznává Darrerenův kamarád Glenn, že propaganda zpracovává lidi na obou stranách frontové linie. „Proto jsme přiletěli do Gdaňsku a sem nás šofér dovezl mikrobusem,“ líčí cestu z Ostrovů do Polska a následný přesun do Kaliningradu. Měli se vrátit hned po zápase s Belgičany, ale zůstali, aby si Kaliningradu užili a odsud se vydali za svými lvy do Moskvy.

Mazaný tenhle Putin, že právě Kaliningrad, za vlády Sovětů zakázané území, kam nesměli cizinci vkročit, nechal vybrat za jedno z jedenácti měst hostících mistrovství světa. Možná z nostalgie, třeba na naléhání manželky, která z Kaliningradu pochází a z 1900 kilometrů vzdálené Moskvy do rodného města čas od času přiletí na návštěvu. Spíš však proto, aby světu připomněl, že Kaliningrad s přístavem, kde voda ani v nejkrutějších mrazech nezamrzá a ruská válečná flotila tudíž může být ve stavu stále pohotovosti, patří jeho říši. Poslat fotbalový svět na anektovaný Krym by představovalo přespřílišnou troufalost, ale Königsberg, po sedm staletí pruské město, přece poslouží stejně dobře, aby nabídlo obraz jiného Ruska, než ho za linií rozdělují svět vyobrazují.

I proto se mohl při zahajovacím ceremoniálu v moskevských Lužnikách ruský prezident spokojeně usmívat, aniž se ještě koplo do balónu. Stálo za to pozvat a přivést fotbalový svět do Ruska. Vždyť všichni ti Darrenové, Glennové, Johnové a jim podobní uvidí sami. Kvas čepovaný z cisteren přímo na ulici nepopijí a docela určitě si ho neoblíbí, ale jeho zem je překvapí. Vždyť ostatně i ten Darren má kapsy plné mincí z dob třetí říše, jejichž repliky se ve stáncích kolem moře razí, aby Rusům připomínaly válečné hrůzy i rozbombardované město, a turistům zase napověděly, že jsou v Kaliningradu a zároveň i Königsbergu, po sedm staletí v pruském, teď ovšem napořád ruském městě. A ostatně, vždyť i tomu Darrenovu kamarádovi Glennovi se na kožené šňůrce pověšené na krku klinká malý Putin. Vyvedený v jantaru, aby snad Glenn doma v Anglii nezapomněl, že navštívil Putinovo jantarové město.

Zdeněk Pavlis, Kaliningrad