Jaroslav Šilhavý: „Zkoušet už moc nebudeme!“

Jaroslav Šilhavý: „Zkoušet už moc nebudeme!“

V září 2016 převzal tápající Slavii a na konci sezony ji dovedl k mistrovskému titulu. Jenže už po podzimu byl z Edenu neméně překvapivě „odejit“. V září 2018 se trenér JAROSLAV ŠILHAVÝ vydal se svými stabilními spolupracovníky ještě na mnohem rizikovější a nejsledovanější misi – odvrátit pád českého národního týmu v nově vytvořené Lize národů. Sedmapadesátiletý kouč to zvládl, klíčem k tomu byly dvě výhry ve federálních derby se Slovenskem. Od prosincového losu kvalifikace EURO 2020 už spřádá plány, jak uspět letos v duelech s fotbalovou kolébkou a balkánským trojlístkem.

Vloni na přelomu dvou roků jste měl úplně jiné starosti…

„Nebylo to příjemné období. Nevěděl jsem, co bude dál, byl jsem i zklamaný z celkového vývoje. Každý den vycházely články, že Šilhavý bude vyhozen, ale já jsem žádnou oficiální zprávu od vedení Slavie neměl. Byl jsem v tu dobu na horách v rakouských Alpách, a až když jsem se vrátil, tak mi pan Tvrdík oznámil, že se mnou dál v Edenu nepočítají. Trenérské řemeslo tohle přináší, majitelé si to takhle vyhodnotili a mají na to samozřejmě plné právo.“

Jak dlouho jste to kousal?

„Dlouho, pořád to tam ve mně trochu je. Mrzelo mě to o to víc, že šlo o Slavii, ve které jsem hrál pět let a považuji se za slávistu. Nakonec mi to ale na podzim umožnilo převzít národní tým své země, což je pro trenéra, myslím, nejvíc, čeho může dosáhnout.“

Byly i nějaké konkrétnější trenérské nabídky v tomto mezidobí?

„Chtěli jsme jít někam jako tým – tedy s Jirkou Chudým, Milanem Veselým a nově k nám přibyl i Pavel Čvančara. Čekali jsme na nějakou dobrou nabídku, chtěli jsme to zkusit v zahraničí, aspoň já jsem to měl takhle nastavené. Rozhodili jsme sítě, nějaké nabídky se objevily z české ligy i ze zahraničí, ale žádná z nich nebyla smysluplná, abychom šli do klubu, který má ambice něco vyhrát. Nedělali jsme si iluze, že by to klaplo někam do západní Evropy, tam si to dost hlídají, maximálně vezmou někoho z bývalé Jugoslávie nebo případně svého bývalého hráče. Orientovali jsme se spíš na Polsko, kde jsme byli v jednání s několika kluby, Ukrajinu, Rusko, arabský svět, ale pořád tomu něco chybělo, abychom se domluvili na spolupráci.“

Jak jste tuto dlouhou nečinnost vyplňoval?

„Chodili jsme samozřejmě po fotbalech, byl jsem na stáži v Dynamu Kyjev, kde jsem řadu zajímavých věcí probíral s trenérem Chackevičem, měl jsem i víc času na rodinu, chodil jsem hrávat za starou gardu Slavie. Byla to asi moje nejdelší trenérská pauza, předtím to bývalo maximálně půl roku.“

S národním tým jste byl spojován už mnohem dřív než v září!

„Karel Jarolím byl v určitém sporu s vedením FAČR už po skončení kvalifikace o postup na mistrovství světa 2018 v Rusku, sledoval jsem to prostřednictvím médií. Jsme malá země, takže tu a tam proskakovaly zprávy, že jsem byl jedním z případných adeptů, kteří by ho mohli nahradit. Chodily tyhle šumy kolem mě, vyústilo to po zápase v Rusku. Myslel jsem si, že Karel dojede Ligu národů, ale ty dva zářijové výsledky rozhodnutí vedení asociace uspíšily.“

Jak konkrétně vypadaly „námluvy“?

„První kontakt jsem měl s Romanem Berbrem, který mi volal, že by měli zájem o nějakou schůzku. Pak jsme se sešli ještě s předsedou FAČR Martinem Malíkem a nastínili mi nějaké představy.“

Vzal jste si čas na rozmyšlenou?

„Vůbec, byl jsem hned rozhodnutý! Je to pro mě pocta, dostat takovou nabídku, i když jsem věděl, že to nebude jednoduché. Tým byl rozklížený a času málo… Myslím si, že jsme to nastartovali dobře.“

Sled zápasů byl téměř sebevražedný – dva duely Ligy národů venku na Slovensku a na Ukrajině…

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl v pohodě a týmu věřil, že to zvládne. Byla krátká doba se rozhodnout, na kterých hráčích to postavíme. Věděli jsme, že potřebujeme lídra, za kterým by mančaft šel. Jenže na rozdíl od minulých let moc takových typů hráčů dnes nemáme. S Bořkem Dočkalem jsme se trefili, měl jsem ho chvíli v Kladně, krátce i v Liberci, ale pak odešel do zahraničí. Už tehdy měl svůj vlastní názor, to přirozené vůdcovství v něm prostě je. I když byl daleko v Číně a potom ve Spojených státech, kde nemáte takový přehled o kvalitě tamních soutěží, tak byl v Americe nejlepším nahrávačem, což svědčilo o tom, že ty svoje nesporné přednosti neztratil.“

Mluvil jste na tohle téma i s Tomášem Sivokem!

„Byl překvapený, když jsem mu zavolal… Domluvili jsme se, že když to bude potřeba, tak by přijel pomoci – fotbalově i do kabiny. Nakonec jsme se rozhodli pro Bořka, hledali jsme další charakterní hráče, proto jsme oslovili Čelůstku, Pavelku, kteří byli v poslední době mimo reprezentaci. Výhodou bylo, že jsme je znali. Jirka (Chudý) trénoval Čelůstku v ještě mládežnických týmech Zlína, Pavelku jsme měli společně při angažmá v Liberci.“

V říjnovém federálním derby v Trnavě jste potřebovali bezpodmínečně bodovat…

„První sraz byl ještě takový rozházený, okoukávali jsme jeden druhého, i když jsme se většinou znali. Hráči navíc cítili i velkou kritiku, která se na ně snesla po dvojzápase s Ukrajinou a Ruskem. Moje první slova na srazu byla: „Pánové, každý nejdřív začněte u sebe, co jste měli udělat jinak nebo líp.“ Povedl se nám výsledek v Trnavě. Měli jsme jen pár tréninků před tímto klíčovým zápasem, nebylo to jednoduché. Mužstvo se ale chtělo prezentovat v lepším světle, mohli jsme i prohrát, ale odvezli jsme si tři body, které se nakonec ukázaly jako odrazový můstek k udržení se ve skupině B Ligy národů.“

Ze Slovenska jste letěli přímo na Ukrajinu, kde jste ale v koncovce takovou efektivitu neměli!

„Ukrajince jsme mohli v případě vítězství atakovat na první příčce. Domácí nastoupili v nejsilnější sestavě, mohli jsme vyhrát nebo remizovat, ale cením si především odvedeného výkonu. Ocenil to i trenér Andrej Ševčenko po utkání, kdy přiznal, že byl překvapený, jakou proměnou náš národní tým za necelý měsíc prošel. Jsem rád, že jsme mohli podstoupit konfrontaci s tak kvalitním soupeřem, to samé platí i o utkání v Polsku, byť se nejednalo o utkání Ligy národů. Celkově byl ten blok čtyř zápasů velmi těžký, ukázal nám ale, jak se kdo proti takovým soupeřům na hřišti chová. Musíme začít vždycky od obrany. Týmová taktika musí být, to je jasné. Ale v reprezentaci jsou hráči, kteří mají nějaké fotbalové kvality, kvůli nimž byli povoláni. A teď by je měli dát ve prospěch týmu, i když třeba hraje v jiném rozestavění, než jsou zvyklí ze svých klubů.“

Očividné zlepšení by přišlo vniveč, kdyby národní tým nezvládl v Edenu prestižní epilog se Slováky…  

„Už na druhém srazu jsem cítil, že jsou hráči soudržní, smáli se, a to se pak přenese i na hřiště. Také k slovenskému národnímu týmu přišel nový trenér Pavel Hapal a bylo to vidět. Udělal změny, vsadil na hráče, které předtím vedl v jedenadvacítce, vrátil zpátky do reprezentace Stocha. Domácí zápas s Ukrajinou se Slovákům povedl, možná ale, že někteří hráči byli až příliš nahoře, měli velké sebevědomí. Oni by ho potřebovali ubrat a my spíš přidat… Byla to voda na náš mlýn. Počasí bohužel moc nepřálo, ale i tak do Edenu dorazila vysoká návštěva, toho jsme si všichni cenili. Byl to boj, Slováci na nás vlétli, ocitli jsme se v defenzívě, protože jsme nedokázali vepředu udržet balon. Zhruba po dvaceti minutách jsme se zvedli, pomohl nám samozřejmě gól Patrika Schicka, který byl nakonec i vítězný. V dalším průběhu jsme už měli zápas více méně pod kontrolou a nepustili soupeře do šancí.“

O necelé dva týdny později se losovala kvalifikace EURO 2020, losovacího aktu jste se premiérově zúčastnil. Jak jste ho v sále prožíval?

„V Dublinu jsme seděli vedle sebe s předsedou a generálním sekretářem Rudou Řepkou. Když vytáhli první míček z druhého koše do skupiny s Angličany, tak jsme s Martinem Malík oba vyhrkli „Czech republic“ a trefili jsme se! Anglie je jednoznačným favoritem a o druhé postupové místo se popereme my se třemi týmy z Balkánu, protože na rozdíl od jiných skupin v té naší pětičlenné, kterou jsem si přál, není žádný vyložený outsider. Postoupit na závěrečný turnaj samozřejmě chceme, je to i náš jasný cíl. Přálo nám štěstí, když jsme z nabitého třetího koše dostali Bulharsko, ale naopak z toho pátého jsme, myslím, vyfasovali toho zřejmě nejtěžšího soupeře – Kosovo.“

První zápas v březnu ve Wembley není také nevýhodný…

„Angličané jsou samozřejmě favoritem jak v tomto zápase, tak v celé naší skupině. Ale věřím, že jim ve Wembley cestu za třemi body dokážeme znepříjemnit a že se nemusíme vracet domů s prázdnou. Sejdeme se po čtyřech měsících a opět jen na pár dnů. Teď se samozřejmě všechno soustřeďuje na tohle vstupní březnové utkání, ale v červnu máme dvojzápas doma, který musíme bezpodmínečně vítězně zvládnout. Bude tam ale komplikace s tím, že někteří hráči ze zahraničních lig už budou mít v tu dobu dva nebo tři týdny po klubové sezoně.“

Chystáte se i na zkoušení nových hráčů?

„Moc prostoru k tomu není, adepty reprezentace známe fotbalově i charakterově, někteří se do národního týmu vracejí, protože měli z nějakého důvodu pauzu. Na případné zkoušení připadají pouze hráči z bývalé jedenadvacítky, kde jich ale zrovna moc není. Ale třeba jablonecký stoper Lischka je talent, hraje ligu i Evropské poháry, má předpoklad se do nároďáku dostat, je jen otázkou kdy. Musíme být ovšem přesvědčeni, že to jako reprezentační nováček hlavně psychicky zvládne. I pro nejbližší zápasy, které nás na jaře čekají, počítáme s hráči ze současného kádru nároďáku.“

Mohou se v dohledné době uzdravit i někteří marodi?

„S Michaelem Krmenčíkem bohužel na jaře počítat nemůžeme. Ale když jsem mluvil s Márou Suchým, který patří k nejzkušenějším reprezentantům, tak mi říkal, že už nastoupí do zimní přípravy Basileje. Myslím si, že máme tým věkově docela dobře složený. Na některých postech – v brance nebo na pravém kraji obrany máme velký přetlak, na jiných bychom ale potřebovali větší konkurenci a výběr.“

Je dost pravděpodobné, že lídra a kapitána týmu Bořka Dočkala budete mít mnohem víc na očích…

„Nejen my trenéři, ale i ostatní kluci jsou rádi, že tuhle roli lídra a hlavně z toho pramenící zodpovědnost na sebe vzal. Je jiným typem vůdce, než byl třeba v Liberci Radek Kováč, který hráče na trávníku seřval, když neplnili, co se od nich chtělo, ale po zápase je v kabině dokázal pohladit. Bořek si vezme slovo a řekne: „Pánové, žádné šetření, jdeme do toho naplno!“ A i když se mu třeba nedaří a zkazí pár přihrávek, pořád chce míč, nabízí se spoluhráčům a slovně je burcuje. Řekl bych, že mu také pomohlo, že odešel do tak velkých zemí, jako jsou Čína a Spojené státy a nějakou dobu tam také žil. Líbí se mi národní hrdost u s námi srovnatelných fotbalových zemí, jako jsou třeba Severní Irsko, Island nebo Wales. Jejich hráči za reprezentaci vždycky rádi nastupují a bojují do úmoru, i když třeba mají velké kontrakty ve svých klubech. Je to i o chemii složení týmu hlavně u nadstandardních hráčů.“

Tentokrát jste měl vánoční dovolenou bez vidiny lednového startu zimní přípravy a doplňování týmu o nové posily!

„Vánoce jsem si užil se čtyřmi vnoučaty. Spíš mě vždycky drtí ten předvánoční shon, potom už je to lepší a v klidu si i s manželkou sedneme. Byl jsem si také zahrát za starou gardu Slavie silvestrovské derby. Na začátku ledna si uděláme nový itinerář, za kým z hráčů budeme do zahraničí jezdit, protože ten starý jsme měli jen do konce roku. Naposledy se byl Milan Veselý podívat v Seville na Tomáše Vaclíka a viděl dva zápasy. Práce trenéra u nároďáku je jiná. Věděl jsem to dopředu, protože jsem v něm byl jako asistent Karla Brücknera a Petra Rady dohromady sedm a půl roku. Skončí sraz a do toho příštího jen s hráči komunikuji, v klubu je máte prakticky každý k dispozici. Je to spíš manažerská práce, sledování videa, jízdy autem za hráči. Ale jedno je společné. Vždycky jsou rozhodující dosažené výsledky, které se počítají. A když se k nim dostanete i pohledným fotbalem, tak je to ještě lepší!“

JAROSLAV ŠILHAVÝ

Narozen: 3. listopadu 1961. Hráčská kariéra: Škoda Plzeň (1970-1980), RH Cheb (1980-1990), Slavia Praha (1990-1994), Petra Drnovice (1994-1997), Viktoria Žižkov (1997-1999). Největší úspěchy: rekordman v počtu odehraných ligových zápasů (465), vítěz ankety Osobnost Gambrinus ligy (1998). Reprezentace: 4 zápasy, žádný gól. Trenérská kariéra: Viktoria Žižkov (asistent, 1999-2002), Sparta Praha (asistent, 2003-2005), Sparta Praha B (2005-2007), SK Kladno (2007-2008), Viktoria Plzeň (2008), Dynamo České Budějovice (2009-2011), Slovan Liberec (2011-2014), FK Jablonec (2014-2015), Dukla Praha (2016), Slavia Praha (2016-2017). Reprezentace: asistent (2003-2009), hlavní trenér (2018-?). Největší úspěchy: mistr české ligy (2012, 2017), postup do play-off Evropské ligy (2013), setrvání v B-skupině Ligy národů (2018).