Čtyři vzpomínky na Wembley

Hrát ve fotbalovém chrámu, za který je londýnský stadion ve Wembley léta letoucí právem považován (a nic na tom nezměnila ani jeho nedávná generální rekonstrukce), je pro každý reprezentační tým svátkem, ten český pochopitelně nevyjímaje. Zvlášť když kolébka nejpopulárnějšího sportu planety si soupeře z méně zvučných zemí pozve k utkání málokdy.

V posledním půlstoletí si zde čeští fotbalisté zahráli pouze čtyřikrát. V úvodu kvalifikace na mistrovství Evropy 1976 dostali svěřenci trenéra Václava Ježka na podzim 1974 od Angličanů „trojku“, byť sedmdesát minut drželi bezbrankovou remízu. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že v Bělehradě zvednou nad hlavu pohár kontinentálních šampionů právě Čechoslováci… Na jaře 1990 znovu s domácím výběrem prohráli, tentokrát 2:4. Devadesát minut však ukázalo, že dosud odmítaní „emigranti“ Kubík s Knoflíčkem do základní sestavy národního týmu, připravujícího se na mistrovství světa v Itálii, plnohodnotně patří a byl to od trenérského tandemu Vengloš-Ježek prozíravý tah.

Na první mezinárodní akci po rozdělení federace, kterou bylo EURO 1996 v Anglii, došli Češi senzačně až do finále, které se pochopitelně hrálo ve Wembley, kde prohráli „zlatým gólem“ v prodloužení s Německem 1:2. Poslední česká reprezentační stopa na trávníku tohoto svatostánku je deset stará. Národní tým pod vedením nového kouče Petra Rady uhrál s hvězdným anglickým team-workem remízu 2:2, když vyrovnávací gól inkasoval v 90. minutě. Byl u toho v roli asistenta současný trenér Jaroslav Šilhavý. „I když v hledišti nebylo úplně plno, těch sedmdesát tisíc diváků vytvořilo skvělou atmosféru. Je to pro mě i po letech pořád úžasný zážitek, kdykoliv si na tenhle zápas s Angličany vzpomenu. A kdyby se tehdejší výsledek v březnu opakoval, vůbec bych se nezlobil,“ usmívá se nad pernou kvalifikační premiérou. Na rozdíl od svých předchůdců ale už nemůže termínový sled zápasů nijak ovlivnit, v tom byl přímo velmistrem jeho trenérský učitel a dodnes příležitostný rádce Karel Brückner. Bělovlasý stratég totiž vždy tvrdošíjně prosazoval při jednání zástupců týmů z kvalifikační skupiny svoji vizi a na navrhované kompromisní verze nebral ohled, takže soupeře s postupujícím časem rozpaloval do běla. „Ale pak se vítězoslavně vrátil s velkou plachtou papíru, na kterém si dopředu načrtl pro nás ideální pořadí utkání,“ vybavuje si Jaroslav Šilhavý, který se svými spolupracovníky už začal pilně sbírat informace i o třech méně známých protivnících z Balkánu.