Bořek Dočkal: „Vysoká produktivita je naší jedinou šancí!“

Bořek Dočkal: „Vysoká produktivita je naší jedinou šancí!“

Tak jako vymýšlí na trávníku nejrafinovanější kombinace a přihrávky, které by zaskočily obranu soupeře a mohla z nich Sparta nebo český národní tým v koncovce profitovat, podobně kreativně se BOŘEK DOČKAL chová i při poskytovaných rozhovorech. Neschovává se totiž za pohodlné či otřepané fotbalové fráze, naopak jeho přemýšlivé odpovědi mají hlavu, patu i délku. I proto jsme si spolu povídali bez dvou minut celou hodinu! I když měl dovolenou, potřeboval ještě v Centru Černý Most, kde jsme seděli, nakoupit pár vánočních dárků a včas vyzvednout syna Samuela z dopolední školky…

O víkendu jste se vrátil s rodinou z hor. Proč jste zvolil zrovna tuhle odpočinkovou variantu?

 „Na hory pravidelně nejezdíme. Malému Samuelovi už budou tři roky, vloni to byla ještě úplná blbost ho na lyže stavět, třeba bychom mu to znechutili. Byli jsme týden v Krkonoších, kousek od Pece, kam jsme s ním jezdili lyžovat a celkem to vydržel. Jsem rád, že má už ten první lyžařský krok za sebou.“

A vy jste fotbalista - lyžař?

„Lyžoval jsem docela pravidelně do sedmnácti let, ale potom, kdy jsem začínal v lize, jsem se toho už docela bál, aby se mi nestal nějaký úraz.“

Kolem nás je předvánoční lidský mumraj. Nakupujete dárky nebo to necháváte na manželce?

„Ještě tam jsou nějaké resty, ale doma to mám dobře zařízené, protože většinu dárků obstará manželka a na mě pak už zůstane jen koupit něco jí.“

Připadá vám zimní dovolená dostatečně dlouhá?

„Spoustu let jsem delší dovolenou v zimě neměl, a když to vychází kolem těch tří týdnů, tak je to celkem v pohodě. V létě po EURO byla dovolená kratší, takže to bylo na odpočinek hraniční, ale po jejím skončení jsem na sobě necítil, že by mi to nestačilo, že bych byl pořád přetažený. Sám mám už na sobě odzkoušené, že potřebuji alespoň deset dnů, abych si především vypnul hlavu od fotbalu.“

Jak si hlavu čistíte, když pomineme, že jste s rodinou…

„Mně tohle stačí, pro mě je nejdůležitější, že vypadnu z toho stereotypu, že musím v určitou dobu dorazit na trénink, že mám na každý den nalinkovaný fotbalový program. Když se klubové povinnosti ještě proloží těmi reprezentačními, tak je to někdy dost náročné. I ve volném čase se podívám třeba v televizi na fotbal nebo si jdu s kamarády kopnout, ale rozhoduji si o tom sám, jestli to chci.“

Najdete si čas na nějaké koníčky?

„Něco si občas přečtu. Nyní přicházím do věku, kdy si uvědomuji, že hodně času při cestách nebo na hotelech jen probendím. Přemýšlím proto o tom, abych to trávil smysluplněji, abych se díval jen na filmy, které mě zajímají nebo mi něco dají. Nekoukal třeba na seriály, kde jsou pořád vraždy a jejich vyšetřování. Moje koníčky? Odmalička rybařím, vedl mě k tomu táta. Dnes nejsem tak aktivní rybář, že bych se třeba doma sbalil a jel někam chytat.  Přes letní měsíce, nebo když jedu navštívit tátu do Poděbrad, tak si dáme sraz u vody. Chodíme spolu spíš na stojaté vody.“

Máte nějaký kapitální úlovek?

„Pamatuji si, že jako kluk, bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, jsem vytáhl bolena, který měl přes sedmdesát centimetrů. Jednou jsme spolu s tátou chytili podobně velkého candáta.“

Takže na štědrovečerní stůl máte jako rodina ryby z vlastních zdrojů?

„Jo, dá se to tak říct. Dřív jsme drželi klasiku s kaprem, ale v posledních letech byla na Štědrý den štika, u které je šance, že ji chytíte i v prosinci. Bylo to ale hlavně na tátovi, který nechtěl, abychom měli k večeři půl roku starého kapra, vytaženého z mrazáku.“  

Rok 2016 pomalu končí. Když se za ním ohlédnete, jaký byl pro fotbalistu Bořka Dočkala?

„Byl to rok, který se těžko hodnotí, jestli byl úspěšný nebo neúspěšný. Z mého pohledu, když jsem ve Spartě a nezískáme titul, tak jsem zklamaný, i když se nám letos naopak dařilo v jiných soutěžích. Postup do čtvrtfinále Evropské ligy byl velký historický úspěch, ale ten titul mi tam prostě chybí.“

Mohlo za to i tohle úspěšné evropské tažení?

„Částečný vliv to asi mělo. Už na jaře začínaly zdravotní problémy, takže náš hráčský kádr nebyl v takovém stavu, aby obě soutěže zvládl. I když tam byly objektivní příčiny, proč se nepovedlo ligu vyhrát, přesto si myslím, že jsme na titul měli. Bohužel jsme poztráceli v sezoně zbytečně několik bodů, které nám pak v konečném účtování chyběly. Ale v té předchozí sezoně, kdy jsme titul obhajovali, mě to štvalo ještě víc, protože jsme klíčové zápasy prostě nezvládli a mohli jsme si za to sami. Bez titulu nemůžu být se sezonou stoprocentně spokojený! Z pohledu reprezentace byl velký úspěch postup na EURO do Francie a především způsob, jakým se nám to podařilo z tak těžké kvalifikační skupiny. V Česku se bere bohužel jako samozřejmost, že se automaticky postoupí na každý evropský šampionát a možná až v příštích letech tuhle unikátní postupovou šňůru doceníme.“

A co červnové EURO ve Francii?

„To pro mě bylo zklamáním a nedokážu ho hodnotit pozitivně jak z pohledu týmového, tak mého osobního. Moc kladů, na které bych vzpomínal, nenajdu…“

Naskočil jste až do třetího zápasu ve skupině proti Turecku. Vysedávání na lavičce náhradníků není role, na kterou byste byl zvyklý!

„Přiznám se, že jsem to kousal dost těžce. Nechtěl jsem se ale dostat do pozice, že budu vytvářet nějakou negativní atmosféru a budu viditelně otrávený. Nebyl jsem také jediný, kdo seděl na lavičce. Každý to ale sám v sobě řeší a je to nepříjemná situace, zvlášť když předtím jste celou kvalifikaci odkopal. Myslím si, že byla trochu smůla, že jsem se celou sezonu držel zdravý a byl v pohodě připravený na každý zápas, jenže zrovna před mistrovstvím Evropy jsem si v posledním ligovém zápase trochu natáhl stehenní sval, ale to se podařilo brzy vykurýrovat. Měl jsem úlevy jen při tom krátkém třídenním kempu v Praze, který předcházel oficiálnímu srazu před odjezdem na závěrečné soustředění do Rakouska. V přátelském utkání v Innsbrucku s Ruskem jsem musel střídat, protože mě v jednom ze soubojů o balon ve středu hřiště protihráč nešetrně prošlápl. Dal jsem se ale do začátku šampionátu dohromady a věřil, že se vrátím zpátky do základní sestavy. Trenér měl ale jinou volbu. Nejvíc mně na tom vadilo, že mezi námi neproběhla žádná komunikace. Nikdo se mnou neřešil, jaký je můj zdravotní stav, jestli jsem schopný nastoupit nebo ne… Na druhou stranu je to věcí trenéra, který má největší zodpovědnost za výsledky, jestli to bude hráčům vysvětlovat nebo jen oznámí základní sestavu. Myslím si, že hráč, hlavně ten starší, by rád věděl, jaký je důvod, proč nehraje.“

Českou reprezentaci převzal po Pavlu Vrbovi trenér Karel Jarolím. Chce po vás jiné fotbalové věci?

„Částečně ano. Vychází to z toho, že jsem i v nároďáku začal víc hrát na postu, na kterém nastupuji i ve Spartě. Za trenéra Vrby jsem hrával většinou z pravé krajní pozice, a protože chtěl mít ofenzivní beky, jako je Pavel Kadeřábek, tak jsem do toho zapadal, protože jsem mu stahováním do středu hřiště uvolňoval prostor u lajny. Něco jiného to nyní pro mě tedy je, ale zároveň trenér Jarolím po mně chce věci, na které jsem zvyklý z klubu.“

V nové kvalifikaci mistrovství světa 2018 jste výhodu domácího prostředí moc bodově nevyužili…

„Paradoxem je, že jsme porazili sice až třetího soupeře Norsko, který byl silnější než Severní Irové a Ázerbajdžán… Myslím si, že kvalita současného českého nároďáku se odvíjí od toho, aby byl kompletní.  A ne aby trenérovi chyběli tři-čtyři hráči, se kterými počítal do základní jedenáctky. Proto bude ve zbytku kvalifikace důležité, aby se nám vyhýbala zranění a další absence, aby pak trenér musel lepit sestavu. To se také částečně projevilo v kvalifikačním podzimu. Severní Irsko jsme dostali pod tlak, měli zápas pod kontrolou, jen chyběla efektivnější koncovka. Bezbranková remíza v Ostravě s Ázerbajdžánem byla ještě větším zklamáním. Pokud chceme postoupit do baráže, protože Němci si hrají svoji vlastní skupinu, tak takové soupeře prostě musíme porážet. Měli jsme ho ještě razantněji zmáčknout a vytvořit si ještě víc vyložených šancí, aby se z nich aspoň jeden gól podařilo vstřelit. Když se totiž dostaneme do vedení a nemusíme za každou cenu tvořit, tak jsme pak schopni hrát s kýmkoliv. S Norskem se nám povedlo dát branku možná z první nebo druhé vážnější akce a potom jsme už hráli to, co jsme potřebovali a co pro nás bylo jednodušší.“

Řada vašich sparťanských spoluhráčů byla v průběhu podzimu zraněných. Mohla za to letní příprava nebo nevhodná regenerace v nabitém zápasovém programu?

„Určitě se nedá říct, že by to způsobila jedna příčina, prostě se seběhlo víc věcí naráz. Nějaký vliv mohlo mít různorodé zapojování hráčů do letní přípravy. Kdyby to ale bylo jen tím, tak bych čekal, že nejdřív odpadnou ti, kteří hráli na EURO ve Francii. Jenže spíš odpadali ti, kteří tam nebyli a naskočili do přípravy hned od jejího začátku. Ani program přípravy se příliš nelišil od minulých let. Nedokážu ale třeba posoudit, jestli nám třeba v regeneraci něco chybí. Dělala si i imunologická krevní vyšetření, jestli se v kolektivu, který se vídá denně, nechtěně nevyměňují mezi námi věci, které mohou mít vliv na svalová zranění. Každý hráč má také jinak stavěné tělo, které nemusí zvládnout výrazně větší zátěž, než je tomu v ostatních ligových klubech, kde měli na podzim kolem patnácti zápasů a sparťané-reprezentanti jich absolvovali dvojnásobek… A když vám vypadnout tři hráči, kteří by měli rotovat, tak se ta největší zátěž přenáší na těch jedenáct. Únava se pak kumuluje a nese s sebou zranění. To je i případ Vency Kadlece, kdy jsme po čtvrteční Evropské lize hráli o víkendu ligu, potom ve středu pohár ve Zlíně a za tři dny pak další ligové utkání. Tak trochu jsem čekal, jestli to někdo z nás neodnese nějakým svalovým problémem. Při náročném programu, spojeném s cestováním, vám musejí také nahrávat okolnosti. Abyste třeba po Evropské lize potom v té domácí vedli za dvacet minut 2:0 a už si mohli vedení pohlídat až do konce, nebo jestli naopak takhle brzy inkasujete a budete potom obranu soupeře dobývat až do poslední minuty, abyste nepříznivý výsledek otočili.“  

Býváte na své parťáky náročný, musel přísný metr trochu zmírnit, když jimi byli zaskakující mladíci?

„Jednoznačně! Je přece blbost, když přijde sedmnáctiletý kluk z dorostu a nemá nic odehráno nejen v lize, ale vůbec mezi dospělými, abyste ho nějakým hulákáním zbytečně dostával pod ještě větší tlak. Sám si vybavuji, jak jsem byl nervózní a vyplašený, když jsem se v jejich letech zapojoval do ligového týmu. Spíš je musíte uklidnit a povzbudit. Na druhou stranu ale, když jsem na hřišti a jde mi o výsledek, tak příliš nevnímám, kdo mi přihrál nebo nepřihrál. Musím ale od těch mladých kluků vidět stoprocentní přístup, že takticky a maximálním nasazením jsou schopni nahradit, že nejsou zkušení. To během podzimu ve Spartě fungovalo.“

Změna trenérů se následně odrazila i v herním stylu Sparty. Co to znamenalo pro vás?

„Bral jsem to tak, že jsme se ocitli v situaci, kdy nám nic jiného nezbývalo. Byla to jediná cesta, abychom už na podzim celou sezonu neztratili. Dobře se v tu chvíli vyhodnotilo, že prostě nemáme na náročný fotbal, kdy budeme presovat po celém hřišti a zároveň riskovat, že nebudeme mít kompaktní defenzívu. To, že se nám podařilo kolo před koncem základní skupiny si zajistit postup z prvního místa, byl nečekaný bonus. Dlouhodobě bych si však představoval, že by Sparta měla hrát jiným stylem a praktikovat v Česku odlišný fotbalový trend, než jsme na podzim předváděli. I mně osobně to, co jsme hráli, nebylo úplně vlastní. Nejsem typem hráče, který se rád posouvá a čeká, až soupeř ztratí balon. Naopak chci diktovat a určovat tempo hry držením míče, mít ho pod kontrolou a vytvářet si šance. Myslím si, že se Sparta k tomu zpátky vrátí, až na to budou objektivně síly i kádr.“

I za nepříznivé personální konstelace se letenskému týmu podařilo opět postoupit do jarního play-off Evropské ligy. Kdy nastal bod zlomu?

„Při zápase v Izraeli s Beer Ševou. V takhle těžké skupině se počítalo, že budeme muset dělat hlavně body doma. Ale i kdybychom byli stoprocentně úspěšní a měli jich devět, tak jsme museli přivézt i nějaké z venku, abychom mohli pomýšlet na postup. Věděli jsme, že největší šanci k tomu bude mít právě v Izraeli. Brali bychom odtud i bod, protože jsme předtím porazili na Letné Inter Milán. Povedlo se nám tam nakonec se štěstím vyhrát, i když domácí byli lepším týmem a měli i víc šancí. Potom jsme si už věřili i na odvetu v Praze. Motivovala nás představa, že bychom po čtyřech kolech měli už devět bodů, což se nám taky podařilo. Dodalo nám to nové síly i velkou touhu do dalšího domácího utkání se Southamptonem, ve které jsme si už mohli definitivně pojistit postup ze skupiny.“

Dali jste brzký gól, který byl nakonec vítězný. Jeho autor obránce Costa tvrdil již před utkáním, že chystáte na anglického soupeře nějaké speciálně nacvičené standardní situace!

„Myslím si, že se „Kostík“ (Costa) na předzápasové tiskové konferenci do toho trochu zamotal a po utkání se mu to pak náramně hodilo, i když to nebyl úplně dotažený signál. Situaci jsme sice nacvičovali, ale ve finále měl ještě nahrávat před branku na nabíhající spoluhráče z druhé vlny. Vyšlo to mnohem líp, než jsme čekali. Hráči Southamptonu zachytili naše nabíhání kolem šestnáctky špatně a já trestňák kopl delší, než jsem předpokládal, takže „Kostík“ mohl už sám zakončovat.“

K epilogu do Milána jste už cestovali s postupovou jistotou v kapse a vy jste byl následně vyhlášený nejlepším nahrávačem skupinové fáze Evropské ligy…

„Byl to příjemné ocenění a měl jsem radost především z toho, že moje přihrávky měly gólový a bodový efekt. Měl jsem taky dobrý vnitřní pocit, že jsem k postupu z těžké skupiny přispěl.“

Byl jste vždycky takový typ fotbalisty nebo jste se v něm postupem let vyprofiloval?

„Udělal jsem ve svoji kariéře kolečko a vracím se do pozice středového hráče, která mě vždycky bavila. Tvořit hru a vymýšlet šance. Mezi dospělými jsem se posunul na pravého záložníka, ale cítil jsem, že se časem vrátím do středu hřiště i kvůli tomu, jak se trendy ve fotbale vyvíjely, že by na stranách měli být především rychlostně vybavení hráči. Je to pro mě typologicky přirozená pozice.“

Sparta se i díky vašim asistencím prezentovala velmi vysokou produktivitou, třebaže v počtu střel na branky soupeřů naopak mezi nejstřídmější týmy…

„Když nastoupíme proti týmům, jako je Inter nebo Southampton, tak se nedá předpokládat, že si proti nim vytvoříme pět nebo šest vyložených šancí, z nichž dvě nebo tři proměníme. České kluby i nároďák pokud mají dosahovat nějakých dobrých výsledků na mezinárodní scéně, tak jednoznačně potřebují být produktivní! Tak se hraje i současný moderní fotbal, jinak se nemůžeme s kvalitními soupeři rovnat, protože je nemůžeme přehrávat. Když se s nimi dostanete do vedení, tak pak můžete hrát to, na co máme naopak organizační a taktické předpoklady. Nemůžeme je honit po celém hřišti a otevírat prostory, ze kterých by nás na tři-čtyři přihrávky dokázali gólově potrestat. Bylo to vidět i v podzimní Evropské lize. Dokud jsme byli všichni poskládaní pod balonem, tak týmy, o kterých jsem mluvil, měly problémy si něco vytvořit. Ale stačilo na útočné polovině špatně hodit aut, byli jsme roztažení a měli jsme potom velké problémy akci soupeře zastavit, aby se nedostal do zakončení.“

Z únorového evropského losu asi nejste příliš nadšený!

„Rostov byl jediný týmem, na kterém jsme se všichni shodli, že bychom ho nechtěli… Na druhou stranu vloni z Krasnodaru nebyl také nikdo moc nadšený a dokázali jsme přes něj přejít. K čemu by nám bylo, kdybychom si dvakrát zahráli s Mönchengladbachem, dvakrát prohráli a vypadli! Pokud máme možnost postoupit do dalšího kola a tam pak narazit na opravdu atraktivního soupeře i pro diváky, tak musíme v play-off Evropské ligy Rostov vyřadit. Třeba doma s Krasnodarem jsme odehráli velmi dobrých devadesát minut, měli jsme zápas pod kontrolou a vypracovali si ještě další šance. Při odvetě v Rusku měli domácí dvacet minut jasně navrch, a kdybychom tehdy nepřepnuli rozestavení, tak jsme nejspíš postupový výsledek neuhráli. Opět byla důležitá naše produktivita a ve chvíli, kdy jsme dali gól, tak by musel soupeř vstřelit tři branky. Tohle vám pak dá na hřišti další energii a sílu.“

Nedávno jste prodloužil smlouvu na Letné, ale mluví se také i o vašem třetím zahraničním angažmá…

„Vždycky jsem měl ambice hrát ve špičkových evropských ligách i klubech, to platí pořád. Nemyslím si však, že by to nyní bylo nějak žhavé, že by můj případný přestup do zahraničí byl na spadnutí. Nikdy jsem také neřekl, že dohraji kariéru ve Spartě, i když mám v ní nyní smlouvu až do června 2020. Samozřejmě jsem realista, takže si uvědomuji důležité limitující faktory – svoje roky, délku smlouvy na Letné i cenu, kterou by Sparta za mě požadovala. Musím brát také ohled na rodinu, proto jsou pro mě některé destinace v současné době už neakceptovatelné. Zákonitě se tím přestupové možnosti zužují. Týmy z těch evropských lig, které by mě lákalo si vyzkoušet, nejsou na tom finančně natolik dobře, aby dokázaly zaplatit odstupné Spartě. Top-kluby, které by na tento hypotetický transfer peníze v pohodě měly, zase hledají hráče jinde i mladšího věku. Nevím také, jestli bych byl pro týmy, které by bojovaly o záchranu, nějak prospěšný na hřišti. Kdybych mohl tvořit, tak ano, ale nejspíš by se hrálo z bloku na rychlé brejky, což zrovna není moje parketa, která by mě navíc také asi nebavila.“

Evropská liga vám v závěru podzimu kompenzovala třízápasovou vynucenou absenci po vyloučení v Liberci. Občas se mi zdá, jestli se vás nesnaží protihráči na hřišti rozhodit ostřejšími zákroky, což dost často narušovalo herní pohodu vašeho dnes bývalého spolubojovníka Marka Matějovského?

„S tím se musí každý vyrovnat sám. K fotbalu to prostě patří, že se týmy soupeře na někoho zaměří, kterému se snaží hru znepříjemnit. Vyloučení v Liberci byl můj úlet a velká chyba, která mě doteď mrzí, a určitě neplánuji něco podobného znovu zopakovat… Spíš je frustrující a říkal jsem to i na disciplinárce, že pokud se ode mě jako hráče čeká, že budu tvořit hru, tak bych měl být nějakým způsobem víc na hřišti chráněný než ti, kteří tam jdou jen za každou cenu bořit. Myslím si, že i fanoušci se chodí dívat hlavně na ty, kteří hru a povedené akce vytvářejí. Od toho je tam rozhodčí, aby včas rozklíčoval, jestli to neustálé okopávání si nezaslouží trest bez ohledu na to, jaká se hraje zrovna minuta. Měli by chránit ty, kteří se snaží hrát fotbal, takhle je to nastavené a funguje i ve vyspělých fotbalových zemích. Když třeba ve třicáté minutě má kompletní obrana plus defenzívní záložník po žluté kartě, tak musejí po zbytek zápasu hrát jinak, pokud ho chtějí až do konce dohrát…“

Hodně frekventovaným tématem po skončení ligového podzimu byl připravovaný model prodloužení tradičního formátu nejvyšší soutěže o nadstavbovou část ve třech skupinách podle umístění…

„Stavím se k tomu z pozice hráče. Vím, jak jsem končil totálně vyčerpaný poslední dvě nebo tři sezony. Chystaná nadstavba může být zajímavá pro ty, kdo nehrají evropské poháry nebo za reprezentaci. Pro mě by to už byly hraniční zápasy, kdy se už únava kumuluje a hrozí riziko zranění. V české lize není tolik atraktivních zápasů, při kterých bychom vyprodali Letnou. Stane se to v derby se Slavií, s Plzní a možná, když budete hrát o titul, tak přijdou fanoušci i na některého lepšího soupeře v domácím prostředí. Ale ve chvíli, kdy budeme hrát pražské derby čtyřikrát a to samé s Plzní, tak ty velké zápasy, na které se všichni v sezoně těší, a je při nich plný stadion, se můžou stát všedními s poloprázdnými tribunami. U hokeje jsou všichni natěšení na play-off, protože k němu jako vrchol sezony neodmyslitelně patří. Fotbal je naopak založený na dlouhodobé soutěži a třicet kol je dost na to, aby tým dosáhl na umístění, které si za celou sezonu zaslouží. A když třeba ligu vyhrajete o deset bodů a pak vám z nich udělají poloviční náskok do nadstavbové části, tak si myslím, že to fotbalu jako takovému spíš uškodí, než prospěje…Nejsme na to nastavení ani z pohledu volna během roku. Často se to srovnává s anglickou Premier League, kde sice hrají i systémem neděle-středa-neděle, ale kluby mají v kádru třicet špičkových hráčů, které mohou protáčet a také to dělají, aniž by tím utrpěla kvalita hry nebo jejich dosažené výsledky. V létě pak mají šest až osm týdnů dovolené! My sice máme dvě přípravná období a tím pádem i dvě dovolené, které se však často scvrknou na deset dnů. Během nich si nijak od fotbalu neodpočinete, abyste získali novou chuť i psychické síly do poloviny sezony.“

Do tradičního souboje posledních let, v němž bojuje Sparta o mistrovský titul s Plzní, se na podzim vklínil další velký rival – Slavia. Také bodový odstup na oba týmy před sebou máte poměrně velký…

„Může to být spíš výhoda, že se nehoní jen dva mančafty a nikdo jiný do toho nezasahuje. Myslím si, že nadcházející ligové jaro bude vypadat jinak než v minulých sezonách, protože si týmy mezi sebou budou navzájem brát i víc bodů. Pro nás to je samozřejmě výhodnější, když na Plzeň a Slavii po podzimu ztrácíme. Zůstali jsme ale jako jediný český klub v pohárové Evropě, takže program v úvodu jara bude pro nás i nadále hodně náročný a věřím, že se to nebude týkat jen únorového dvojzápasu s Rostovem. Nemůžeme si už ale dovolit další bodové ztráty, naopak musíme rozjet hned od začátku šňůru vítězných pěti-šesti utkání v řadě a náskok obou rivalů před námi postupně smazávat. Bude to i o nastavení v našich hlavách. Je rozdíl jít do ligového zápasu, když víte, že máte náskok čtyř nebo pěti bodů a každou další výhrou se přibližujete mistrovskému titulu. Když ale stejný počet bodů ztrácíte a tým před vámi pořád naplno boduje, tak vás to může psychicky kolo od kola srážet. Pamatuji si, co nám říkával, když jsem ještě hrával v Liberci, trenér Škorpil. Že hlava funguje úplně obráceně, než by sportovec potřeboval. Když je tým soupeře aktuálně v těžké situaci, potřeboval by nepříznivý vývoj otáčet nebo je na ohrožený sestupem, tak čekáte, že proti vám vyrukuje s maximálním nasazením nebo vás bude chtít rozkopat. Jenže na tenhle bojovný přístup nemá na hřišti psychickou sílu, i když by takhle hrát chtěl, a působí spíš odevzdaným dojmem. Prostě to „musíme zabrat“ se špatně z hlavy přenáší do těla, aby běhalo a fungovalo, jak má. Naopak silná víra něco dokázat, vás žene dopředu, propojí hlavu s tělem. A do téhle symbiózy se musíme jako mančaft hned od jarního startu dostat!“

BOŘEK DOČKAL

Narozen: 30. září 1988. Výška: 182 cm. Váha: 71 kg. Stav: ženatý, manželka Kamila, syn Samuel (3). Fotbalový post: záložník. Hráčská kariéra: Bohemia Poděbrady (1995-1998), Slavia Praha (1998-2007), SK Kladno (2007-2008), Slovan Liberec (2008-2010), Konyaspor (Turecko, 2010), Rosenborg BK (Norsko, 2011-2013), Sparta Praha (2013-?). Reprezentace:  29 zápasů / 6 gólů. Největší úspěchy: účast na EURO 2016 ve Francii, bronz z mistrovství Evropy hráčů do 21 let (Dánsko 2011), postup do čtvrtfinále Evropské ligy (2016), mistr české ligy (2014), vítěz Poháru České pošty (2014), vítěz Superpoháru FAČR (2014).