Body vers. umělecký dojem

Na prahu devadesátých let jsem v tehdejším Československém sportu dostal jako doprovodnou pracovní náplň v období zimní fotbalové přestávky i sporty, které naopak měly v tomto ročním období svoje vrcholy – boby, saně a krasobruslení, v němž Československo na evropských a světových šampionátech rýžovalo cenné kovy. Zatímco v prvních dvou tradičních sportovních odvětvích určily vítěze dosažené časy v cíli, na ledové ploše to byla kombinace známek s maximálním stropem za technickou náročnost předvedené jízdy a umělecký dojem, který na sboru rozhodčích zanechala.

Iluzorní pojem „umělecký dojem“, pod kterým si každý z nás představí něco jiného, a zároveň může i kamuflovat některé nedostatky, se postupem času začal objevovat i v kolektivních sportech, fotbal pochopitelně nevyjímaje. V drtivé většině se toto klišé objevuje v souvislosti s předvedenou hrou, nepřinášející konečný výsledek – alespoň remízu a především vítězství, které by si tým snad zasloužil.

 

Touto optikou byly posuzovány i dosavadní skvělé týmové výkony fotbalistů pražské Slavie v herní konfrontaci v přetěžké skupině Ligy mistrů s evropskými klubovými giganty, které jí los přisoudil – Interem Milán, Borusií Dortmund a FC Barcelonou. Ale z kabiny červenobílých zněla unisono realistická odpověď – bohužel nemáme bod(y)! Na ty se hraje i v ligových soutěžích, takže slávisté o čtyři dny po úchvatném duelu s „Barcou“ v Edenu přistoupili pragmaticky k vývoji dost možná klíčového zápasu o titul v Plzni, kde si po šťastné dorážce Hušbauera v závěru nastaveného času prvního poločasu pohlídali nejtěsnější výhru za každou cenu. Bez ohledu na umělecký dojem…